Kunda v mechu

Byla něžná a bylo jí dvacet. Víno skýtané révovími plody. Růže v tymiánu. A já věděl, že je ta pravá. Na změnu, jako to udělal kdysi Rembrandt. Když vyměnil Geertju za Hendrickju. A její nová, nepoznaná nahota inspirovala jeden z nejkrásnějších obrazů 17. století. Samozřejmě nejsem takový patlal jak Rembrandt, ale taky umím po svém patlat... a řekl jsem si, že by nebylo na škodu si ji prohlídnout v lepším světle. Ten zázrak přírody, tajemný závojíček, který skýtal noru do hlubin slasti... měla dosud přivřený blankou nevinnosti. Ten tunel dosud nepoznal světla. Nosila brýle, a tak ji každý soudný dvacetiletý mládenec nebral vážně. Dneska se letí jen na pořádné kozy a dokonalou pleť, ale já... já to viděl jinak - kdysi i dnes. Takže mě její brýle nechaly chladným, prostě jsem jí je sundal před láskou z uší. A byla dokonalá. Když si je pak nasadila, když šla na výtah a sjížděla dolů, už jsem se na ni v těch brýlech nemusel dívat - zůstala mi vzpomínku na neposkvrněnou krásu.