Hrávali jsme si Na nemocnici, Na domeček, Na ztracenou v lese, Na námořníky a Na objevování nových zemí. Měla osmnáct, ale zkušeností jako třicítka v sobotu ráno na Smíchově.
"Nejsi drak, jsi král," všechno komentovala, aby mě tím popíchla. A že se jí to dařilo. Měl jsem chuť jí proštouchnout mušli na hraně znásilnění, jak mě srala.
Myšlenka, že jsem jí způsobil stejnou ztrátu, jakou jsem utrpěl já sám, prohloubila mou osamělost a ztlumila vzrušení z Leony, devatenáctileté holky, kterou jsem tehdy tvrdě píchal. Až otěhotněla a musela na potrat.
Celá následující léta jsem i nadále všechno opouštěl – adresy, zaměstnání, přátele, milenky. Ten nezeslabitelný dětinský pocit, že nepatřím nikam, se mi příležitostně podařilo překrýt konzumací drog, ponejvíce xylenu.
Až jsem po třicítce zjistil, že citová prázdnota, pocit, že nepatřím nikam a k nikomu, který mě postihl mezi mým osmým a desátým rokem života, má jeden důležitý intelektuální následek: nemám žádné vazby, v nic nevěřím.
Žádné komentáře:
Okomentovat