Když se vrátila noc

Jakkoli různí jsou lidé, civilizace, epochy, jazyky a díla, vzniká někdy až halucinační pocit, že z nich stoupá jakýsi vyděšený, všeobecný nářek, který se vždy jeví jako obnažený a nový a zní jako nějaký zvukový podklad, který může dovést k šílenství. Takové problémy moje přítelkyně ovšem řešit nemusí - stačí ji, když si zapne noťas, do sluchátek se jí zaryje 2Pac a na oběd jí až přede dveře přivezou tři šťavnaté bigmacy. Je to jednoduchá dívka a stačí jí jednoduché rozkoše.

Jednou jsem jí řekl, že by se měla vzdělávat, měla by ze sebe udělat dívkou hodnou pozornosti. Stopa pohrdání, která prokmitla v jejím slabém úsměvu, hned zas zmizela. Znala mě již, věděla tedy, že jsem troll a že vždycky budu. Takže když jsem jí po pár minutách bez výrazu sdělil, že to byl vtip, poctila mě nově vybudovaným udatným úsměvem a pochopila, co po ní chci. Hned si lehla do postýlky, svlékla punčochy a už to jelo... V té chvíli jsem si uvědomil, že je to prostě takový typus. Tak trochu jako svržená princezna, chystající se pokojně do vyhnanství, nechala se mě do ní udělat. Pak si pokorně zas oblékla punčochy a už mi celý den nevěnovala jediné slůvko či úsměv. Vidíte z toho, že i stuprumové mohou mít nanejvýš vyplňující vztahy, že až radost se o ně podělit! Viník příčiny je i viník řetězu příčin, říkal jsem si. Co taky jiného? To poslední na tomto světě není k pochopení, tak proč o tom rozumovat, zvlášť když jsou na světě dajné dívky? A na čem jiném záleží? Když není zábava, je vpředu už jen smrt. Co jiného? Však to chápete i vy, milá děvčata!

Ale abych neodbočoval. Měla se mnou těžké pořízení, když jsem se vracel namletý z knajpy, občas jsem jí jednu za uši střihl, aby neprotestovala. Kdyby nosila suspenzor, udělala by lépe, protože jsem jí občas šťouchal i tam do té krajiny. Vyzval jsem ji na cestu, co nebyla známa z map, vyzval jsem ji na cestu do stínu zhaslých lamp. Poslušně šla, jako by vůbec netušila, co jí tak může se mnou čekat. Nad každým vztahem se totiž vznáší jeden dávný milenec, většinou to je její ex, který je přízračný a bledý a jako ze staré, zažloutlé, hnědé a vrásčité fotky vykukuje jako věčně vzpomínaný bratřík, který zemřel v předškolním věku. Já si takové milence uměl najít - a uměl je připomínat, i když třeba nikdo takový nebyl! Šermoval jsem s ním, argumentoval a vyhrožoval, že pokud ho nepustí k ledu, nikdy jí nenechám na pokoji! Měsíc co měsíc jí tekla krev, vzlínala jako bahna, zbarvovala její jitra svítáním, které si sama nepřála. Byla tehdy zima, mohlo být někdy v prosinci. Seděl jsem ve svetru a počítače a psal nějaké povídky. Všichni kámoši byli v tahu. Ona seděla ve druhém pokoji. Neměl jsem zrovna ten autentický pocit života, už nevím proč. Bůh si to asi nepřál. Bůh mě chtěl mít mrzákem! Ale s ní jsem o tom mluvit nemohl, nechápala by!