Kresli po mně nožem

Před léty jsem býval šťastný, když se na mě jen usmála. Jenže i tom byla hořkost. Chtěl jsem, aby se smála jen na mě, výlučně na mě! Nezdálo se mi to tehdy jako žádná kuriozita, že jsem tak žárlivý, avšak už tehdy bylo jasné, že je to problém! Nejenom problémek, z jakého se lze vyspat. Od té doby jsem byl obklopen desítkami jiných, mladších dívek a ... přes všechnu hrůznost, kterou mám z mládí a krásy, mi bylo s nimi útulno jako ve vlastní kůži a vlastním životě, což se o ní říct nedalo. Ona byla moc karmická. Kamkoliv se vrtla, muselo být tisíc synků, přilepených na ni jako přísavky. Jako zasrané pijavice. Proto vám uvedu situaci, která není nijak typická pro vztahy lidí kolem dvacítky. Rozumějte, nejsem úplný anděl, občas dělám věci, ze kterých jde hlava kolem. Ale je to můj svět, mnohem radši jsem v něm, než v tom, který je nám jako ideál předkládán z televize a médií. Abych to zkrátil, vzal jsem na ni nůž. 
Byla tichá. Nedutala. Ani se neusmívala, jako to dělá vždy, když flirtuje. Protože mě znala, věděla, že jde o mnoho.

Hlava je orgán zvláštní, mimo proud ostatních energií, jež proudí tělem. Mimo takříkajíc veškeré zákonitosti, které o těle máme. Penis vypouští balóny dětí o půl skoku napřed do času, to jsme se naučili od biologů, ale hlava, jó hlava, ta je na úplně vedlejší koleji. Patří k individuu jako paklík cigaret a je s ním totálně smrtelná. Náhlý přechod od radosti ke smutku nebo od rozumného rozhodnutí k pitomosti provádí bezděčně, ať už na nebi stráží měsíc jako naběhlý žlučník nebo se právě vstalí plameňáci tlačí u rybníku, aby zkropili zobák.

Vypadala, jako by z ní zcela vyprchal život, jako by se rozhodl odjet na dovolenou, kde se sice leskly parkety a stůl byl pokryt dobrůtkami, ale kde za oknem jen strnula černá krajina, v té tesknotě ještě nedozírnější, než byla. Zatímco její duch po pokoji zakroužil jako motýl, teprve tehdy se vymanil z nehybnosti její manekýnské krásy a při pohledu na ten nůž se v základu otřásl. Někdo by to nazval prvním výkřik anima v ní. Pil jsem tehdy skoro tři dny v kuse, jen jsem si občas šel do bufetu koupit flašku vína na vytrávení a moc dobré melouny z Chorvatska, který tehdy v Maně letěly. Matně si vzpomínám, jak jsem si ta jadýrka vyplivoval pro potěchu do dlaní a hnětl, až z nich byla kaše, kterou jsem pak vkládal do země kolem různých křačků u Elektry, poněvadž jsem jako myslel, že tím se ta země obohatí, že tam bude pohnojeno a vyrostou silnější stromky. V opilosti se mi úplně vykouřilo z hlavy, že už jsme týdny nešoustali. V Ost****  tehdy hrál Nohavica poprvé před celým městem v nově vybudované Karolině a ctitelé jeho poezie, sami ostatně s rozsáhlými kulturními zájmy, stáli celý den na nohou před knihovnou, kde tehdy podepisoval nějakou sbírečku. Dělo se tam mnohé, co se navzdory bohaté spleti nervových zakončení úplně z hlavy a jater vytratilo, ale pamatuji se, že když jsem někdy v těch dnech přišel za ní, stala se ta historka nevyčerpatelným zdrojem zábavy a poučení. Bylo to tak opravdové jako mít sny vycpané semišem skutečnosti jako mokrými novinami. Věděl jsem, že s ním souložila v moři, ve slaných vlnách, těsně po západu slunce, aspoň z toho, co na chatu posílali známí. Bylo to naposledy, kdy mezi námi vládla opravdová láska. Pak jsem vzal ten nůž a kreslil po ní jako po misce fajánsu!   

byla rudá od krve

i od vlastních slz,

jež míšené čůrkem s její rtěnkou,

v tratolišti výčitek nadouvaly zmučenou tvář

do proporcí ohyzdna, 

taková tedy byla,

a tehdy byla naposledy k zulíbání!