Strčil jí bouchačku do huby

Přemýšlely jste někdy o smrti? Takové té chvíli, kdy se zastaví srdce a všechny myšlenky a city ustanou? Že ne, slečny? No, někomu je nepříjemný jen zvuk toho slova, viďte. S-m-r-t. Zní to tak jako konečně, ne?

Přesto já myslel na smrt nepřetržitě, a to téměř celých osm měsíců, které jsem strávil po boku Ilony. Nebylo to tak hrozné, jak to popíšu, skutečnost byla ještě daleko děsivější. To děvče bylo kompletně pošahané. A nyní vám tedy povím, jak to bylo.

Ilča patřila k patricijské rodině, myslela si ergo, že má právo na všechno. Že si všecko může koupit penízky a pěstěnou ručkou ukazovat na to, co se jí zrovna zlíbí a dostat to zrovna tak snadno. Bylo jí lehce přes dvacet, ale ve tváři vypadala pořád na osmnáct, každý jalový mládenec se za ní otáčel. Bylo jasné, že je rozená sexbomba už jen podle toho, jak pružnou měla pánev. Každý toužil jí vyčarovat dítě. Jenže ona měla oči jen pro mě. Přichomýtl jsem se tedy k ní a skutečně zhruba týden jsem si žil jako v ráji.

Jenže pak začaly její spády.

Začalo to tím, jak ze mě chtěla udělat modela. Kupovala mi drahá sáčka a neuvěřitelně nevkusné kalhoty, jež byly v módě možná tak před třiceti lety. Ty střihy byly hloupé až k pláči. Navíc tvrdila, že musím chodit na její akcičky, kde ji fotili různí úchylní fotografové a předstírači fotek. Zhnusilo se mi na ní všechno, úsměv poněkud falešný, nohy poněkud tenké, prsa poněkud přepjatá, vše - kromě její kačky, ta mě stále dráždila.

Ještě stále jsem se nehodlal vzdát jejího spodku těla, její duši jsem však už pustil k vodě. Ona jako by na to vůbec nereflektovala, ještě zmnožila žádosti o návštěvy různých beznadějných akcí a návštěv kamarádů, kteří se očividně chtěli jen s ní vyspat. Nejhorší je, jak se pořád usmívala. A nutila do úsměvu i mě, který jsem měl chuť vraždit - nejen ji, ale i její nepokryté nápadníky. Měl jsem chuť jí zakroutit tím tenkým krčkem, kdykoliv se tak na mě - velmi přezíravě a nápadně a jako by dávala najevo, že jsem jen její - usmála.

Věděla však, proč se usmívá. Byla totiž literární dračice. Když seděla u psacího stroje a po nocích vzývala Múzy, dokázala sesmolit verše typu:

Mou hlavu, noci, vezmi do svých dlaní

a říkej mi dcero!

Vždyť jsem královna,

která se sama a dobrovolně vzdala

trůnu svých snů a svého vyčerpání.

Jak jsem na ni žárlil, si neumíte představit. Byla samé šminky a laky na nehty, přesto však cokoliv napsala, přesahovalo daleko třídou mé nejlepší texty. Jednou jsem sebral odvahu a konfrontoval ji. Vysmála se mi do tváře.

"Však já vím celou dobu, že jsi jen druhořadý škrtálek. Nejsem s tebou kvůli tvým veršíkům."
"Tak proč se mnou, bože, jsi?!"
"Protože se hezky vyjímáš po mém boku, cos myslel?"
"Skoro mám chuť tě zabít, ty bezohlednice. Myslel jsem, že se z mého vnitřního růstu těšíš!" křičel jsem na ni jako smyslů zbavený.
"Nezvyšuj na mě laskavě hlas."
"Vrátíme se k sobě, lásko. Několik let jsem jako poutník sbíral různé způsoby, jak tě oslovit a nyní, když jsi konečně má, odpuzuješ mě od sebe. "
"Jseš prostě moc měkký, jdi! Najdu si jiného modela." S těmi slovy se odvrátila a vyšla ze dveří a já, přiliš sláb, abych se za ní vrhl, jsem se zhroutil na podlahu a proplakal noc v slzách jako hrách.