na jiný režim, bude vás víc bavit, když budete číst hezounké pasáže jiných psavců, takže vám dopřeju to potěšení. 
Bylo mi třináct, když jsem si koupil gramofon a jednu desku a obojí jsem to pod paží dopravil na kole domů, do Sanbenitské avenue. Matka se na mě pěkelně rozzlobila, že jsem utratil dvanáct dolarů za nějaký nanicovatý krám. Proklela přístroj i mne a neubránila se, aby ke mně nevykročila tak zprudka, že jsem radši vzal nohy na ramena. Rozběhla se za mnou a jaksi bláznivě a zároveň komicky - i když tehdy mi to komické nepřipadalo - mě začala honit kolem domu. Po schodech na přední terasu jsem proletěl do salonu ke gramofonu. Rychle jsem ho natočil, přiložil jehlu k desce a znovu vyrazil z domu zrovna ve chvíli, kdy matka vešla do salonu. Užuž se za mnou rozběhla, když vtom zaslechla hudbu linoucí se z desky. Byla to nějaká píseň jménem Sonja, kterou hrál ban Paula Whitemana. Čekal jsem, že mě matka bude honit dál, ale nestalo se. Já jsem se zastavil na zadním dvorku, abych si tu muziku poslechl. Matka stála nad přístrojem a poslouchala. Její zlsot byla tatam a místo ní jsem matce četl z tváře hluboký žal její povahy, její rodiny, jejího plemene. Tohle dokázal okamžik jazzbandové instrumentace.
Když deska dohrála, matka se ke mně obrátila a povídá: "Dobrá. Neměla jsem tušení, oč jde. Je to v pořádku. Dávej na ten přístroj dobrý pozor. Máš jen tuhle jednu desku?"
Řekl jsem, že na druhé straně desky je ještě jedna písnička. Posadila se a řekla: "Pusť mi ji, prosím tě."
Na druhé straně byl kousek nazvaný Hi-li! Hi-lo! nebo tak nějak podobně.
A tím začala v mém životě, v životě mé rodiny a v mém vlastním domě éra hudby slyšitelné navenek. Ten gramofon s jednou deskou přímo uchvátil moje sestry a bratra. Matka vydala nařízení, že bych snad mohl do týdne koupit ještě jednu novou desku, což jsem učinil.
Cyklista v Beverly Hills
Žádné komentáře:
Okomentovat