Na svatební noc se těší moc

"Dívej se na to z lepší strany, vždycky jen z lepší strany," štěbetala, poté, co jsem ji odvyprávěl, jak jsem strávil poslední týden. Bylo to od ní mile, že mě tak podporovala. Asi měla recht, když se na to díváte z lepší strany, pak i vprostřed bídy, zloby, uprostřed nevyléčitelných nádorů vaši tvář bude zdobit úsměv. V duchu jsem ji děkoval, ale toužil jsem po něčem víc. Byla to konečně má nejlepší kámoška.
Kolem Beátina nosu proplula včela, zakroužila nad záhonem a na třetí pokus přistála na pivoňce. Jak jsem sledoval periferním viděním vlnění jejích boků, křivku jejích kůzličích naďer, chtěl jsem ji mít tady a teď - někde na palouku mezi rumištěm a vrakovištěm.
Má rozkošná, od dětství nej kámoška Beátka připomínala dívku ze slavného Järnefeltova obrazu Pálení chrastí. Šel jsem ve fantaziích trochu daleko, zvlášť když měla kluka z Etiopie. Ale když se to veme kolem a kolem, tak by Beáta, za jiných okolností, byla se mnou a podobná mladé mrtvole, zahrnovala by můj pyj sladkými polibky, kdykoliv by ho dostala ven ze stísněných džínů.

Připadala si jako list hnaný větrem, přemožená silou mocnější, než je sama. Tak vypadala naše romantická svatební noc. Ohnivě rudozlaté vlasy jí hořely kolem drobné, oválné tváře, z níž zářily tak něžné a zranitelné tyrkysově modré oči, že se do nich toužil vpíjet každý muž. Uchoval jsem si na její rozkošné tělo vzpomínky, které neuznávaly běh času. Když odcházela pracovat do továrny na hračky, věnoval jsem ji vždy pohled plný roztoužení, když jsem odcházel já, dělo se zrovna tak. Nepamatuji se, že bych se někdy ohlížel za jinou milovanou ženou, o níž jsem věděl, že se brzy vrátím do její sladké náruče.