Rezekvítek rozrazil

Já miluji tu druhou, mou plyšovou panenku, ale ta, co je se mnou oficiálně, se to nikdy nesmí dovědět... Cítil, že praskne napětím, Zděnek měl dilema.
V chodbě seděl na schodech jakýsi pán, rozhodně ne soused, o holi a louskal ořechy. Pozdravil ho, ale on louskal dál. Překročil ho, vyšel ještě poschodí a vstoupil do svého strahovského bytu.
Odložil si a začalo vyptávání.

„Proč odjíždíš? Proč jsi tak rozmrzelý? Proč...,“ zeptala se Zdeňka Natálie a podívala se mu vyzývavě do očí.
Klopil je.
"Nechtěl by sis naposledy udělat romantický večer?"
"To víš, že jo, ale musím ráno být v Písku, nemůžu přenocovat..." vymlouval se chabě.
"Když ti udělám víš co (hryzla se do rtu), Písek může počkat," přesvědčovala ho.
Zrudl a přitakal, ač nechtě - jako že ano. Dávno ji nemohl považovat za krásnou a hezká byla jen s přimhouřením obou očí, měla totiž za sebou třicet plných jar. Myslel již na to, jak svléká mladičkou a bujnou Jitku se smaragdovýma očima o dvě stě kilometrů dál na západ. Zdeněk je člověk středních let, hezkého, mužného zevnějšku, obvykle ve styku s lidmi na znamení souhlasu s úsměvem ve tváři, jeho milenka je ještě studující - ale narozdíl od ženy se ho nikdy na nic neptá, jen se poslušně odstrojí a těla mají rej. Jsou jako dvě těla, která se rozhodla, že o sebe v posteli budou třít pohlavími, to mu jediné v lásce vyhovovalo. Nesnášel Natáliiny nálady a pitvorné škleby, když přišel ožralý jak hovado a ulehl vedle ní nasáklý cigaretami a pálenkou. Ačkoliv by to s Jitkou bylo nejspíš úplně stejné, nevěřil, že by ve vztahu s ní musel používat otupující prostředky. Byli pro sebe stvořeni - jako je kšiltovka stvořena k pokrytí lysiny.

Ovšemže zas byl jednou ošálen lživou písní potměšilého osudu. Jitka ho měla pouze, aby si zvýšila prestiž u děvčat na koleji. Když ho totiž jednou přivedla k nim na cimru, kdosi ironicky zatleskal, kdosi rozpačitě zakašlal, ale celkově se dočkal chladného přijetí. Po všemožných dotazech usoudily, že se spletla. Myslely, že bude o dost bohatší. Byl vlastně v porovnaní s jinými chudák, protože její kámoška byla s mužem, který vydělával až šedesát tisíc měsíčně, kdežto Zdeněk - burzián - nedosahoval ani na čtyřícítku. Utnula to s ním téhož večera. Když odcházel bouřnou nocí na hotel, kde si to jindy rozdávali, vrhal jsem kolem sebe vražedné pohledy. Dovedl před nimi mlčet k urážkám, ale o samotě ho hryzaly do nitra hrdla.