pondělí 5. října 2020

Rezekvítek rozrazil



Já miluji tu druhou, mou plyšovou panenku, ale ta, co je se mnou oficiálně, se to nikdy nesmí dovědět... Cítil, že praskne napětím, Zděnek měl dilema.
V chodbě seděl na schodech jakýsi pán, rozhodně ne soused, o holi a louskal ořechy. Pozdravil ho, ale on louskal dál. Překročil ho, vyšel ještě poschodí a vstoupil do svého strahovského bytu.
Odložil si a začalo vyptávání.

„Proč odjíždíš? Proč jsi tak rozmrzelý? Proč...,“ zeptala se Zdeňka Natálie a podívala se mu vyzývavě do očí.
Klopil je.
"Nechtěl by sis naposledy udělat romantický večer?"
"To víš, že jo, ale musím ráno být v Písku, nemůžu přenocovat..." vymlouval se chabě.
"Když ti udělám víš co (hryzla se do rtu), Písek může počkat," přesvědčovala ho.
Zrudl a přitakal, ač nechtě - jako že ano. Dávno ji nemohl považovat za krásnou a hezká byla jen s přimhouřením obou očí, měla totiž za sebou třicet plných jar. Myslel již na to, jak svléká mladičkou a bujnou Jitku se smaragdovýma očima o dvě stě kilometrů dál na západ. Zdeněk je člověk středních let, hezkého, mužného zevnějšku, obvykle ve styku s lidmi na znamení souhlasu s úsměvem ve tváři, jeho milenka je ještě studující - ale narozdíl od ženy se ho nikdy na nic neptá, jen se poslušně odstrojí a těla mají rej. Jsou jako dvě těla, která se rozhodla, že o sebe v posteli budou třít pohlavími, to mu jediné v lásce vyhovovalo. Nesnášel Natáliiny nálady a pitvorné škleby, když přišel ožralý jak hovado a ulehl vedle ní nasáklý cigaretami a pálenkou. Ačkoliv by to s Jitkou bylo nejspíš úplně stejné, nevěřil, že by ve vztahu s ní musel používat otupující prostředky. Byli pro sebe stvořeni - jako je kšiltovka stvořena k pokrytí lysiny.
Ovšemže zas byl jednou ošálen lživou písní potměšilého osudu. Jitka ho měla pouze, aby si zvýšila prestiž u děvčat na koleji. Když ho totiž jednou přivedla k nim na cimru, kdosi ironicky zatleskal, kdosi rozpačitě zakašlal, ale celkově se dočkal chladného přijetí. Po všemožných dotazech usoudily, že se spletla. Myslely, že bude o dost bohatší. Byl vlastně v porovnaní s jinými chudák, protože její kámoška byla s mužem, který vydělával až šedesát tisíc měsíčně, kdežto Zdeněk - burzián - nedosahoval ani na čtyřícítku. Utnula to s ním téhož večera. Když odcházel bouřnou nocí na hotel, kde si to jindy rozdávali, vrhal jsem kolem sebe vražedné pohledy. Dovedl před nimi mlčet k urážkám, ale o samotě ho hryzaly do nitra hrdla.

5 komentářů:

  1. Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše? :-)

    OdpovědětVymazat
  2. I po třiceti jarech vypadají ženy k světu! :)

    OdpovědětVymazat
  3. Láska je bývá často slepá, blbá a hluchá :).

    OdpovědětVymazat
  4. Není burzián jako burzián.
    Ti z Wall street mají nadité portmonky zlatými kartami a vražedný pohled.

    OdpovědětVymazat
  5. S takovým žabařem se zahazovat, měla si nejdřív zjistit, jak na tom finančně je a kolik má na účtu :).

    OdpovědětVymazat