Vnímavost ke kráse

No nevím. Mohl bych se tu sáhodlouze ponořit do vzpomínání na dobu jinošskou. Jak jsem procházel školním drilem. Jak jsem kupříkladu v šesté třídě, tedy někdy v roce 98 či 99, v hodině hudební východy, zažil strašný šok v kombinaci se zarděním, když můj spolusedící odpověděl (tehdy se totiž nedodržovaly bezpečnostní prověrky a nařízení a klidně jste mohli sedět vedle kluka, co byl nakažený spalničkami, a nikomu to nervalo žíly) na přímý a hbitý dotaz učitelce, co jsou to ti Braniboři v Čechách, že je to prostě opera o bramborách, kterou si sedláci na území bývalých Čech pěstovali, zatímco opodál na polích zuřila hrozivá válka. To jsme prosím byli výběrová škola, s rozšířenou výukou cizích řečí. Nebrali tam každého. Spíš tak každého druhého, he-he. 

Ale chápete, o co mi jde. Vždy máte na výběr, jak zareagujete. Na situaci, která vás zastihne, ať už připravené jako preppery nebo méně. Ve mně to zanechalo hlubokou, černou skvrnu. Okamžitě jsem pocítil touhu zabít v sobě žáka. A docela se mi to povedlo, ale to by bylo na jiný článek. Možná proto, že mi tehdy, v těch třinácti čtrnácti, hudba Smetany připadala tak nějak svatá, ryzí, vlastenecká a bůh suď jaká ještě v oněch nastíněných mantinelech. Ostatně dodnes mi tak v jistém smyslu připadá, ale už je mi víc lhostejné, jestli tak připadá i ostatním a vůbec mě nepřekvapí, pokud někomu neříká vůbec nic - což je asi případ většiny populace. Vem vás buřt! Nevnímavci krás vezdejších!