Úchyl číhá ve výtahu

Byl jsem kdysi jiný. Ne tak jiný, jak myslíte, jako že jsem byl na kluky. Ba ne, zajímaly mě hrbolky dívek. Dávaly mi smysl žití! Ale například jsem se styděl křoví, styděl jsem se stromů. Když si na větev nade mnou usedl pták, myslil jsem si, že se mi svými trylky posmívá. Naštěstí dnes jsem normální. Nečiní mi problém si v křoví vyhonit při pohledu na dětské hřiště nedaleko. Navíc jsem věříval ve vyšší síly, v Boha, v Saddáma. Avšak můj čas i schopnosti stačily jen na to, abych se naučil vejít do kostela, umýt si ruce svěcenou vodou a pokleknout do lavice mezi ostatní ovečky. Netoužil jsem po poznání celou bytostí. Naštěstí jsem se změnil. Propadl jsem hazardu, chlastu atd. Ďáblovi nikdy nejde o celou duši, spokojí se s podanou rukou. Veze se to se mnou až dodnes...

NIČEMU NEROZUMÍTE, POKUD SE DOMNÍVÁTE, ŽE DĚVKAŘEM SE MUŽ STÁVÁ Z TOUHY STŘÍDAT ŽENY.
Prostě jen nemůže najít tu svou vysněnou, chudák!