Šlachovitý zakrslík

Podřídit se tajtrlíkovi podniku. Kolik vůle chce skutečná oběť? Průměrný nadčlověk by se zde oběsil. 

Musel v sobě najít jiskru, s níž by zapálil les, musel působit. Ještě nepřišla ta pravá manželka, utěšoval se zatím. Pozná se tak, že bude vycválaná. 

Ty jseš prvotřídní objevitel, na tebe jsme krátcí čumáci. 

Věc má dvě strany - pozitivní a pasivně pozitivní. Jen pohleď na tulipány, geniální květiny, rozmnožují se cibulemi, úplným plevelem.

A to, co jsem zrovna tehdy cítil, bylo její předení, tak vzorné jako vzdálené chvění motoru Royce.

Nesnáším tu havěť, které je každá vteřina drahá!

Vzpomínám, že to bylo ve vlhkém vzduchu močálů, kdy jsme se poprvé políbili. Tak nějak rituálně, hezky. Páchli jsme oba bažinami, ale ona víc.
Svit hvězd se třpytivě odrážel od rozvířené hladiny říčního ramene. Vůkol ticho, nemluvil jsem, jako nikdy nemluvím. Měl jsem pocit, že jsem zahlíd aligátora, ale asi to byla jenom dlabaná kánoe. Byl jsem zhulený, nevěděl jsem dobře, co vidím... Navíc bylo teplo a všude kolem poletovaly svítivé mušky, které v mračnech zamlžovaly výhled. Náhle se ke mně svůdně přitulila a její špičáky se zableskly jako vápno. "Potřebuju to," pronesla vážně.

Její prcinka byla mistrovské dílo úžlabin. Byla to tak krásná "tesařská" práce, že jsem na ní dokonce ani já nenašel sebemenší chybičku. Vycákal jsem se do ní dost rychle a pak si vyčistil zuby v té právě bystré říčce. Šli jsme spát beze slov, tak jako jsme vůbec tehdy nemluvívali.