Schoulená

Korona změnila svět! Je převrácen na lopatky! Ceny benzínu rostou a roste taky cena lehkých dívek. Klesá poptávka po vilách, zato prsatice jsou zas v kurzu. Mého nerozlučného přítele se zeptejte, kolikrát jsem jí šahal do peněženky. Víckrát než pětkrát? Jistě víc než padesátkrát za dobu dvou měsíců. Náš vztah byl dost nesouměrný, v tom smyslu, že jsem rozhodně víc bral než dával. Dával jsem tomu soužití určitý uskutečnitelný potenciál, ne moc významný, přesto nezanedbatelný. Byla koneckonců dobrou pusinkou, poslušnou, nastavovala ráda a neměla ekzém. Nesnáším pudry na jakékoliv části těla, nemůžu se toho infikovaného místa dotýkat. Její hadry by snesly výměnu, její starosvětské spodničky, zvlášť ty nabírané, doslova petrifikovaly případné zájemce o vztah s ní. Vypadala místy tak, že by mohla jít do pole shrabovat seno. Když jste s ní v kině, tak to prostě ruší, ne že ne. Měl jsem nadhled, míra distance od ní byla pranepatrná, nižší než nynější předepsaná, takže si ani nestačila všimnout, že mi něco na ní nehraje. Z alkoholických nápojů, nezlobte se, že všude tahám chlast, ale toto jsou psaníčka, takže je na místě výčet uvést, pila jediné: medovinu. Ze stánku, jak bývají na náměstích, s tím teplým medem. Náhražkou keltské medoviny. Nesmírně ji zahřála.
Byl to odjakživa můj problém. Nechápal jsem, že lidi si loknou a už mají v hlavě hvězdičky a endorfiny, nebo co to vylučuje. Musel jsem zpravidla vypít galón, abych vůbec mohl sledovat nějaké taneční představení mažoretek, turnaje hvězd nebo podobné kokotiny, kteří si pořadatelé připraví. Nikdy jsem nikomu netleskal, proč taky, když to umím líp? Aspoň většinu. Jenomže i já jsem jen polostroj. Když přetížíte motor nebo síť, co se stane? Buď se vypne nebo bouchne. Jenže když je už vyplá, tak jen schlíple leží, šejdrem syčí. Dával jsem ji tedy často domácí vězení. Nevidím důvod, proč by měla trajdat po obchodech s kámoškami. Nestačil jsem ji já? Schopný cokoliv opravit a zajistit pohodu i v šedivém paneláku? Potřebovala si přetáčet vztahové scény s jinými herci? Slučovala se s těmi, s nimiž měla společné koníčky? Nevěděl jsem - a nechtěl vědět. Prostě seděla za trest doma. Ať je ráda, že může být za sporákem. Před sto let neměly ženy práva. Byly jen majetkem a příslušenstvím takových, jako jsem já...

První interakce, která mezi námi proběhla, byla u vrátnice, než se to ošklivě zvrtlo:

"Dobrý den, pane Honzo," pozdravila plaše.
"Nazdárek, Lauro. To je od vás hezké, že jste přišla."

Tma vrátnice byla k té dívce milosrdná - zakrývala rezavé skvrny tváře i chomáče jejích mastných vlasů. Přesto mě k ní něco neodolatelně vábilo. Snad jsem cítil, jak dovede být mokrá, snad to bylo něco úplně jiného. Jisté je, že jsem jí propadl jako pervitinu. Osudově a ve vší škaredosti! Tato Laura o tři měsíce později zajistila, aby mě její početní boyfriendi zřídili jak koně. Když jsem po dvou týdnech rekonvalescence vycházel ze špitálu, pod očima jsem měl pořád temné promodralé kruhy. Slabý jsem byl jako moucha. Přísahal jsem, že si ji znovu najdu a až se tak stane, já budu ten, který se bude smát naposledy.