Przní koblížky

Jak to říkala ta prudérní, avšak sexistická básnířka Dickinsonová? Ta, co psala kvůli potěše duše, ale hlavně, aby ji někdo konečně proděravil. Láska dokáže vše, jen mrtvé neprobudí! Z hodiny češtiny se mi vrátily některé její verše - mrtvější než ty ostatní. Proč? Nedovedu říci. Jen že jsou zde. No ne zde, ale tady - tady schovány tak, že je žádná z vás nenajde! Přes špehýrku nic nevyšpehujete.

Nedávno jsem četl Audena.. a co vám budu říkat... byl to vášnivý smutek sám, jakási mlčelivá, zahryznutá hořkost ducha příliš dokonalého. Na fotkách si všimněte tváře - měl výraz Majakovského, když umíral. Nestačil provést tu svou revoluci... přitom tak málo scházelo, tak málo!

Našel jsem svůj černý tulipán. Na dvoře komunálního odpadu... měla krajkové šaty a úsměv šesťačky!

Velké epochy našeho života. Kde je najdeme, ptáte se? No přece tam, kde se snoubí odvaha s výstředností, kde máš dost štígra a ten přepych, že si můžeš vybírat - za sebe rozhodovat. Když uznáš, že jsi už dost trpěla, můžeš se změnit. Ale musíš si kalíšek vypít až do svého roztomilého dna! Hlavně už konečně musíš zapomenout na svojeho starého nabíječe.