Vasilij Kandinskij. Když se vysloví jeho jméno, okamžitě se vyrojí pochybnosti, rozpory, ale i obdiv z řad adeptů malby. Jak to bylo s ním a jeho múzami? Šoustal každou, kterou dostal do ateliéru? A proč ženami tolik pohrdal, klamal je a opouštěl, když působily jako katalyzátor jeho tvorby? Na některé z těchto pádných dotazů neodpoví ani nejzarytější znalec lidské povahy. Tím méně ubohý žáček stuprum, který sotva rozezná smajlíka hněvu od vysmáté čtrnáctky na kolotoči.
Podíváme se na zoubek jeho mistrovskému dílu Podzimu v Murnau. Abyste pochopili, o co jde na obrázku, musíte znát detaily jeho tehdejšího života. Čtyřicetiletý, chytající novou mízu, celé roky se už rozvádějící Kandinskij odejel koupit novou vilku do rozkošného Murnau. Teprve krátkou dobu to táhl s G. Münterovou, s níž v posteli položili základy abstraktnímu umění. A během cesty k rozkošné vile projíždí podél aleje stromů, které ho okamžitě upoutají.
Vozovka (která je přece nejspíš řekou) je namodralá a prudce se svažuje k říčce a nebo je to řeka, která se svažuje k vyšlapané pěšině, nevíme. Dole v údolí leží městečko, obklopené pásy hor, vizuálně nudle halabala nahozených nátěrů, které se ve sféře vrcholů dotýkají zamračené, nabírané oblohy. Co nevidět asi sprchne. Cítíme z pnutí kolem zvlněné cesty, jak se zvedá burácivý větřík. Strom, o nějž se opírá kompozice, je téměř v samém středu, ale tak docela ne v něm, spíš ostatní, fádní již dřeviny, se kolem něj kupí jak dodatečné ozdoby na kokardě, spadající po úbočí až kamsi pod obzor v podobě ukazatele. Je jasné, proč svítí jak výloha rudými květy a proč jako jediný má v sobě příměsi modré, tmavě modré jako skaliska hor. Protože je to zkrátka kontrastní kombinace... z modrého stromu, spíše připomínajícího flek než plastický objekt (brzy nato základ hnutí Modrý jezdec) vyrůstají srdce nebo růžice nebo co a obepíná je zlatá vlasatice nadrženosti, přičemž asi akorát s Gabkou jedou do nové vily nadržení a připraveni píchat jako zvěř - nic tak vizuálně nespájí sexuální natěšenost jako žlutá proti modré a červené. Kromě zelené a těch dalších třech zde prakticky není jiné primární barvy, barevně se jedná tedy o strohý až asketický obraz, jenže co jej dělá tak atraktivním, je asi ta naroubovaná barevnost, živost, zběsilá vyfintěnost ústředního stromu a stínování, odstínění oblohy (mraky působí staře jak z výpravy na Sinaj) a zvláštního, zleva zpočátku zkoseného, dál téměř plujícího horizontu. Celý výjev někam pořád padá, nestojí, už aby byl zbořen jak domek z karet...
Žádné komentáře:
Okomentovat