Krahujec

Zadíváme-li se pozorně na Miróovu olejomalbu Farma, nemůžeme přehlédnout ústřední prvek kompozice, tu nejzdánlivější všednost, keř či snad stromek ovšem nezvykle vysoký s podivně tvarovanými listy, zkroucený pod na pohled chronickou lehkostí svých na jednom úseku již (nebo stále) zelenkavých ratolestí, s pupeny dosud sraženými u kmene, s typickým zbytněním oddenku, což je jedna z typických vad růstu dřeva. Dále či níže pod zemí jasně vidíme, že prakticky nemá kořeny a tyje tak zbůhvíčeho, ale řekneš si jen "pod svícnem největší tma". Že je větven v koruně, nebo z toho, co z ní zbylo, poněkud vidlicovitě, také jistě není náhoda, neboť tak upomíná na ohradu z Dantova sedmého kruhu pekla, kterou strážila ona strašná, žravá, pískem pokrytá příšera, jejíž ohon tak jako štír hrot měl a možná chce na nás působit preventivně či aspoň dušezpytně, neboť kacíři končívají velmi smutně (hořící jezero hadra). My si však nezoufáme, neboť víme, že počestné srdce se nemusí obávat ani pekla, ani rozkoší nebe. Dále trochu vpravo se nachází již světštější prvky, jakýsi přístěnek a kurník, vlevo pak hospodářské stavení, vejminek se stájemi. Nejblíže okraje směrem k nám se rozprostírá jakási žlutozem, otázka je, zda by na čemsi, co je tak sežehlé sluncem, vyrůstaly bez problému plody. Protože jich je všude přebytek a jsou naznačené takřka až mimo obraz, musíme se domnívat, že ve dvacátých letech 20. století bylo ve Španělsku, těsně po válce, příhodné klima pro pěstování obilnin a sázení brambor. Děvče snad nabírá vodu či myje prádlo, sám nejzažší konec vzdálené perspektivy patří studni a poníku a jakémusi vozíku nebo bedně na nářadí. Co je opravdu neobvyklé v této pionýrské epoše je to, že si malíř vyhrál s ptáky a vůbec zvířenou, na malé ploše zvláště, víc než s hmotou, s materiálem, třeba v pravé částí jich je dobře tucet. Ostatně se jedná o jeden z prvních a nejdokonalejších výtvorů realistického kubismu, kdy všechny tvary budov mají přísně geometrický ráz a každá konev a kaktus (?) zapadají do sebe jako dílky skládačky, včetně měsíce, který snad nemohl být umístěn na vhodnějším místě, ačkoliv nejenže by se nikdy, soudě podle hodiny dne, na daném místě nevyskytoval, nikdy by se ani nevyskytl plně realizován svítě tak měkce, protože se zdá, jako by zleva zpoza okraje obrazu na budově, co připomíná spíš skálu se svou surovou strukturou, přesto přísně rozvrženými okny, ještě procházel paprsek slunce, zatímco za horami vzpovzdálí se už chystají jakési ranní červánky, modrá, možná až příliš modrá obloha klene se nad farmou, a úplněk jak známo přichází do západu slunce, nebo spíš se chystá další svítání, což je ostatně něco, co je pro Farmu typické, totiž jako by nebyla ukotvena v čase, či spíš jakýkoliv výklad chronologie v jejím izolovaném případě naráží na problémy nebo nonsensy. Nikdo se selským rozumem by asi v životě neponechal se povalovat předměty v takové uctivé vzdálenosti od sebe a nebo rovnou stát tam, kde jich není třeba, přesto iluze, že jsou na svém místě a patří k celku, je všudypřítomná. Červený čtverec, co drží pohromadě plot, je past na oko (a co se děje v prostoru uvnitř něj) a nejspíš něco, co udeřilo do čiv i Ernesta Hemingwaye, když obraz vyhrál jako čerstvý ženáč a věnoval jej své novomanželce.