Někdy mám pocit, že kolem mě existují mrtví lidé. Nemyslete si, že jsem blázen. Kdepák, děvčata. Vždyť mám IQ aspoň 70. Někteří psychiatři dokonce byli toho názoru, že se pohybuju v horní polovině osmdesátky, tedy v rozmezí 85 - 89!
Jiní byli opačného názoru.
Ale na tom už teď nesejde. Podstatné pro vás je, že vám hodlám sdělit svá zážitky se světem mrtvých. Hodlám vám popsat, co se mi honí hlavou, když se s nimi po nocích stýkám, a proto se raději usaďte do bytelného křesla a připněte si řemínek ke kalhotám, pokud nejste při čtení nahé a rukama si vzrušením nezajíždíte k citlivé kačce.
Poprvé mě ty vize přepadly před mnoha a mnoha lety. Vím, že do oken padal hustý sníh. Zvony ohlašovaly nějakou bezvýznamnou hodinu, nějaké klekání a pamatuji se, že údery zněly hrozivě dlouze... Tak to asi začalo...Zpočátku jsem myslel, že jde jen o přechodné pominutí smyslů, což se mi na látkách měnících vědomí stávalo v jednom kuse. Pak však, když tyto mžiky přecházely v trvalé, někdy i celé hodiny trvající zážitky, pojal jsem podezření, že mám dar komunikovat s mrtvými, nebo s duchy, jak chcete.
Není vůbec jednoduché o tom mluvit na místě tak veřejném, jako je můj blog, ale rozhodl jsem se, že přemůžu rozpaky a udělám to. Tu první noc, kdy sníh hustě uléhal na okenicích, a sněhové vločky se zdály dopadat jako přesně načasované pumy poprašku a tvaru, mě všechno táhlo k odchodu do taverny. Byl jsem otrávený z celého dne blbce, který mi ještě jako naschvál večer při pohledu na stav e-bankingu naznačoval, že se kvůli mým osmdesáti korunám na účtě ani pořádně neožeru...naštěstí jsem měl houf kamarádů a známých a mecenášů, takže jsem prostě šel, kam mě srdce táhlo a úspěšně jsem byl před půlnocí na šrot. Jenže při návratu domů, do tepla, do postele provaněné levandulí, mě to udeřilo. Snih stál jetě dopadal rovnoměrně. Šel jsem kolíbavě jako kapitán Grog po můstku, když tu přede mnou asi na pět kroků se zničehonic zjevila jakási vyschlá žena v rubáši, které místo očí zely vyžrané očnice. Div že jsem úlekem se neskácel do bělostného sněhu, ve svitu měsíce vypadala její tvář jako sežraná prastarými skaraby a ona sama jako neúspěšně balzamovaná mumie. Nespustil jsme z ní oči, blízek nervovému zhroucení, načež ona otevřelá hrozivá, zpráchnivělá ústa a podivným, staženým hlasem zašeptala: "Umřeš na šutry," pak se asi po dvou vteřinách vypařila. Došel jsem domů, kopl do sebe ještě pár doušků slivovice a ulehl k spánku. Zbytek noci zastřela milosrdná tma.
Ráno po probuzení mě strašně pálil močák, jako bych chytil zánět nebo co. Chtěl jsem se hrozně vychcat, ale nemohl jsem. Jako bych měl v těch trubkách jehly. Bolest vystřelovala z boku až do třísla. Hrozně to pálilo a nedalo se nic okamžitě dělat než potupně si zavolat záchranku a válet se po dlaždičkách.
Chvíli jsem tam proležel, než mě nabrali na nosítka a odvezli do nemocnice, chvíli jsem pod injekcemi čekal, než mě přijali a po prohlídce vyřkli verdikt. Ledvinové kameny ve stádiu akutním. Řekl jsem jim, že jsem nikdy neměl problémy s žádnými kamínky. A oni řekli, že to jsou fakt šutry a že musí jít ven, jinak umřu.
Jakmile jsem zaslechl od toho doktora, co vypadal jako medvěd na dovolené, to medicínské ultimátum, zachvěl jsem se jako osika... "To už mi přece říkala ta mrtvá mumie," vzpomněl jsem si na včerejší hrůzu. A sotva jsem na ni pomyslel, tu mě zasáhla ta prudká bolest. V životě jsem zažil mnoho bolestí, ale tato byla zdaleka nejhorší a nejprudší, ani smrt sexuální partnerky předávkováním mě víc nezasáhla. Bolest je něco jako rozerva. Otvírá prostor, který se nezacelí, dokud není po všem. Ale nerve tak, že létají třísky. Bolest sice rozervává, odděluje, ale tak, že zároveň všechno táhne k sobě a v sobě uzávírá, takže je jako svině, která tě zažaluje, že neplatíš alimenty a pak se ukáže, že vydělává třikrát tolik co ty. Padl jsem na zem a jektal jako šílený zuby, až i doktoři zbledly jako stěna, na níž visely ty jejich ohyzdné reprodukce pointilistů, a hrozilo, že si překousnu jazyk, jak jsem vyrážel neartikulované skřeky a drásavý křik. Všecko ve mě utichlo, ba i okolí bylo tiché, slyšel jsem jen, jak mi srdce bije jako splašené a jak se ty šutry ve mě převalují, jak bobtnají a vyrážejí snad na povrch, snad do hlubin, jen proto, aby mi způsobily ještě nesnesitelnější a nelidštější bolest.
Žádné komentáře:
Okomentovat