Mezimozek

Stydí se,

tvářičku rumělkou zakrývá,

pod pupíčkem však

řeka zurčí.

Už je to otrava. Ano, slyšíte správně. V zemi české je cosi prohnilého, kromě piva snad všechno! Nemohu tedy mlčet a jen se užírat. Minulostí, která proplula tiše jak řeka Svratka kolem ožralého bezdomovce ležícího ve vlastních zvratkách. Popíšu vám proto jeden velkolepý mravní skutek, který vykonal můj přítel - hrabě. Je tomu už mnoho let, co jsem ho návštivil v krásné Jihlavě, kde měl svůj statek a kde trávíval podzim svého života. Za časů jeho mladosti a bujaré odvahy však způsobil něco ojedinělého a vskutku záslužného.. podívejme se na zoubek jeho životní dráze, abychom si objasnili, co v ní bylo tak heroického. Nebo alespoň, co v ní vůbec bylo, abychom pochopili onen skutek.

Pavlík Kobliha se už narodil s modrou krví. K tomu poznání docházelo znenáhla a definitivně k němu došlo až na prahu dospělosti. Patřil mezi děti s poruchou mozku, kdy se mu nedokrvovala levá hemisféra, a to mělo značný vliv na jeho rozumové schopnosti. Do kroniky matriční ho už zapsali jako Pavlíka a nikoliv důstojně jako Pavla, protože už po třech hodinách po narození bylo jasné, že bude mít problémy s učením a bude div, když se naučí chodit, tak byl všelijak zkroucený v nohách a tak se mu křivila páteř. Pavlík však bez problému zdolal své nervózní tiky a záhy běhal a dupal jako o závod. Ve škole mu přezdívali hurikán, ve škole skromněji blesk. Tak či tak, patřil mezi nejlepší žáky a probojoval se až do elitního kola v matematické olympiádě. Jenže pak přišel zlom. Zemřeli mu při autonehodě rodiče a on se stal sirotkem. Všude si ho přehazovali jako horký brambor, a on tak se musel protloukat vlastními silami. Takže vypomáhal u zedníků a umýval káry. Někdy v té době začal trpět stihomamem a schizofrenií. Slyšel hlasy, že je vyvolený hraběcího rodu a že musí pokračovat v slavné jeho tradici. Zpočátku nedával na sobě znát, že šílí, později ho ale hlasy definitivně pohltily. V práci ho nikdo nechtěl poslouchat, a tak se s ním rychle rozloučili. To byl však nebyl Pavlík, aby zanevřel na svůj život. Je otřesné, jak tento bojovník trpěl neúčasti druhých na jeho překotně se zhoršujících stavech. Brzy byl hospitalizován v blázinci, nezbyly mu už téměř žádné peníze a to málo, co mu zbylo, chtěl utratit za knížky. Tehdy znovu zapracovala Prozřetelnost a vystavila ho, jako v tom vtipu o ztroskotanci, který na opuštěném ostrovu se modlí o pomoc a když přijede loďka jednou, odmítne pomoc posádky s tím, že Bůh ho zachrání, když podruhé, znovu je odmítne a když umře hlady, v nebi se ptá Boha, proč ho nezachránil a Bůh překvapeně odvětí: "Přece jsem ti dvakrát poslal loďku!", ne zkoušce, nýbrž záchraně.

Objevila se v podobě dívky jménem Anna.

Spatřil ji v knihkupectví, když si kupoval útlý svazek o historii pytláctví v Čechách. Podíval se směrem, který mu osud vnukl. A zrovna v tu chvíli, naprosto nečekaně na něj upřela ledově modré oči z řady u pokladny. Něco se stalo, když se jejich pohled střetl. Dívka náhle prudce vyskočila z řady a s napřaženýma rukama a výkřikem: Lásko! se rozběhla k muži.. a vzápětí tyto dvě postavy jako dva ohně splynuly v jeden, tělo na tělo, ústa na ústech a jejich vzlykot jako by se dral z jednoho hrdla. Vyciťoval jsem trapnost situace, avšak nemohl jsem z ní odtrhnout oči. Takto se setkávají spřízněné duše. Nevím, jestli to některá z vás zažila, ale spíš asi ne.

A tu se blížíme k závěru a tomu skutku. Vzal si ji za ženu a učinil ji hraběnkou Annou Koblihovovou z rodu Falkenštajnů. A měli spoustu ještě šest hraběcích dětí, které pokřtili jmény svatých mučedníků a žili spolu až do jeho smrti na selhání srdce.

Zítra speciální čarodějnický článek.