Nemluvil nikdy ze sebe, ze svého nitra. Patřil mezi mnohomluvné a co víc - mezi mnohomluvné ožraly. Vždy, když se slil, blábolil bez přestaní i tehdy, když mu někdo dal povel mlčet. A neřekl nic ze sebe, ze svého nitra, pouze papouškoval, co řekli druzí před ním. Není divu, že měl vděčné posluchače. Nebylo jich málo. Seděl tam kupříkladu s ním člověk ohromných tělesných rozměrů s divně vypouklými nerovnostmi na oholené lebce, ale tak pokorný a tichý, až bylo s podivem, jak se vůbec mohl dostat do tak škodlivé společnosti. Nakonec se ukázalo, že byl pašerák, podloudník pálenek. Pochopitelně mě to docela zarazilo. Kontrast mezi těmi dvěma chlapíky.
Nepřijatelné.
Snažil jsem se toho oholonce dostat na vzduch, ale jen tam seděl, zamlklý, s podivně vědoucným úsměvem. Usmíval se jako ti, kteří podprahově ví příliš. Zažil držkopády i nečekané vzlety do atmosféry. Hlavně s druhou ženou, která ho slušně obrala při rozvodu. Na druhu stranu, řekl jsem si, proč ho zachraňovat.
Díky takovým osobám nikdy nepřestane svět produkovat víno obilné - vodku, které škodí plodu i dospělým již mozečkům.
Ve společnosti mluvky byli ovšem všichni tiší. Tento krcálek, v němž sedávali, mohl sloužit jako pravzor chrámu - jediný kazatel se z kúru ozýval se svou řečí, ostatní zadumaně mlčeli v lavících a nad nimi se rozpínal denně tentýž uzounký proužek nebe... Zde byl svůj zvláštní svět, jenž neměl nikde nic sobě podobného. Až jsem se bál, že ho naruším svou přítomností...
Žádné komentáře:
Okomentovat