Dívky kvetou růžemi a jsou svrchovaně mravny. Pernatá zvěř lítá po ulicích a sama přiletuje k lovci. Tak si představuji Kocourkov, dokonalé české maloměsto nebo městys... vesničku, osadu s třiceti chatkami a sedmi malomocnými obyvateli. Skutečný ráj na zemi, území nikoho, kde neplatí ani přísné předpisy, ani vyhlášky ministerstev. Jen sedm statečných dře u svého kolovratu nebo ve mlýně, kde se zpracovává lidská kůže, konkrétně kůže cikánek a neplodných policistů v důchodu, a ne pohanka, jak je u nás (a hlavně v naší kuchyni) zvykem. Chtěl bych zde dnes promluvit o vážném tématu. Je jím pojídání lidí. Říká se sice, že sto lidí sto chutí, ale to je, myslím, hluboká nepravda. Na sto lidí vyjde asi sto tisíc chutí a chuťové receptory uložené podél kanálků v jazyku jsou natolik diferencované, že nerozeznají pouze tři základní chutě, slanost, kyselost a sladkost, nýbrž celých dvě stě miliónů stopových prvků. Takže i kdybychom měli přečkat noc v poušti, na oáze kraji, mohli bychom v klidu důvěřovat našemu jazyku, že by si vybral nejchutnější část svině z kotlíku, již by zbloudilý Arab pro nás přichystal. Dokonce bychom si mohli pomocí jazyka najít partnera pro života, kanibala jako my. Pocházela by tato kanibalka třeba z urozené rodiny, která by si potrpěla na etiketu při stolování. Muselo by dojít k mnoha náhodám, abychom s ní nakonec skončili u oltáře, to nepopírám. Ale není událost právě naopak o to významnější a privilegovanější, oč více náhod je k ní zapotřebí?
ač věčný hlad je rve a krvežízeň mučí,
jdou hlavně po sexu a jenom skučí
Žádné komentáře:
Okomentovat