Koš s kapesníky

Jen tento odstavec je nechutný, ostatní jsou krásné!

Poslední ženou v místnosti byla Ema, svázána k tyči uprostřed pokoje, zatímco v koutu ležely její svršky. Vyrážela neartikulované pazvuky, které by citlivé muže přivedly k vyvrcholení. Byla nahá, jak ji pánbů stvořil, okraje drsnénabíječ ho provazu se jí zadíraly do kůže na zápěstích i kotnících. Do análu ji zajížděl tvrdým, dlouhým pyjem profesionální Štefan. Přes oči ji zplihle visely hnědé vlasy, hlavu měla skloněnou a vrtěla sebou v rytmických přírazech.

"Aneb stručná charakteristika toho, co se v mém životě dělo za poslední měsíc. Původně jsem chtěla psát nějaký hlubokomyslný úvahový článek. Námětů by bylo habaděj. Jenže události posledních dnů mě tíží jako olovo a tak... hádejte co? Jdu zas fňukat. A na rovinu, tuhle část sebe nesnáším. Tu smutnou, utrápenou, bez energie. Zvlášť když jsem si během léta vyzkoušela jinou verzi sebe. Šťastnou, veselou, činorodou, zvídavou, rozesmátou, akční, praštěnou. Fňukalka se vrátila teprve minulý čtvrtek - a ne a ne sepodařit ji vyhnat."

Rád bych se vyjádřil k Miriamce. Nedá mi to, abych si nepomyslel, že dokáže snadno zaujmout vyjádřením svých emocí! Ta část, kdy ji události tíží jako olovo a stahují snad až ke dnu, cha cha. Pláč. Začne bulet. Brečí, protože ji něco tíží. Ale protože prosí o pomoc, křehký organismus nedokáže unést nával tlaku a začne vypouštět slzy. Nemá k ničemu sílu, dochází jí energie a cítí se pod psa.

Kdysi byl svět plný divů. Ale nyní patří lidem. Udělali jsme z něho skládku bez zázraků, prostou naděje. Udělali jsme z něj to, čeho jsme se nejvíc děsili. Semeniště hříchů. Pohřebiště snů. Tolik potřebná podpora těm, jimž se nedostává příležitosti k vykonání převratu, uvázla kdesi na půli cesty, zašantročená v další zbytečné koloně kamiónů.