Časem vás vtáhne nějaký nápad do alternativní reality. Tak třeba v naší dimenzi se nemůže něco uskutečnit, proto si svůj nápad podržíte do jiné dimenze, kde se v klidu něco podobného uskutečnit může. Asi nechápete, co tím mám na mysli, tak vám to trošku rozvedu. Když si čtu evangelia, napadá mě, že vybrat si Krista jako oběť asi nebyl ten nejlepší nápad. Ptáte se proč? Odpověď je nasnadě. Protože jeho otec byl Nejvšemocnější Ve Vesmíru. Entita podobného vlivu asi nenechá bez povšimnutí, že mu bezvýznamní broučci na zemi lynčují syna. A proto mě napadlo, že se prostě nikdy neoplácí zabíjet někoho s konexemi. V naší dimenzi je to kontraproduktivní, zato v dimenzi na jiné obydlené planetě, mezi stvořeními, kteří nejsou až tolik podobní lidem, by to možná mělo svoje kouzlo... vraždit just ty, co mají moc a mohou se bránit. Protože když vybiješ a nasereš ty nejsilnější, slabší pod nimi podle zákona o zachování energie taky zaručeně padnou a budou padat až tobě k nohám.. a ty po jejich trupech vystoupáš na jejich padlé, uvolněné místo. Teď už je, doufám, všechno jasné.
Ehm.
Ale nyní už vážně. Něco jsem si pro vás, děvčátka, přichystal. Hrabe mi ve věži, poněvadž mám místo mozku z piva kostku. Sex, tráva a The Velvet Underground, to je život, nebo ne?
Bloudím tmou-pustinou
padá soumrak
vidím jeti kočár noci
zákon odplaty leptá hvězdný roj
a ty se krášlíš pro mne černou rosou
Dlouhé vřeteno hrůzy je jediným svědectvím o údělu člověka, napadá mě, když sedím a dýchám jako dýchavičný druh. Za časného rána ve skvělých vojtěškách rozbaluji cigára. Zapaluji. Hodina třetí je pouhým cinkotem cikánčiných dukátů... doslova prociťují každý záchvěv stébla hrající se mnou hru na otírání. Sedím zcela osamocen na chladných kamenech vprostřed toho děsného pole a cítím, jak se drolí. I v hluboké a tiché opilosti, tak hluboké jako moje černá duše, vítr rozfoukává úzkost po dlouhé, čarokrásné noci plné shotů a dívčích rozparků. Už déle ne. Už déle nemohu zde zanechávat otisk. Jsem jako krasojezdec stojící na klusajícím koni, až na to, že kůň je stárnoucí a kulhavý a že klusá pro mrtvé obecenstvo.
Kéž by některá z vás věděla, jak bolí to neohraničitelné prázdno v místech, kde by měla rozkvétat štědrost a radost a láska. Pak by se možná ruce některé z vás rozepjaly do dálky a zachytily mne...
Ale takto jsem jen přežitek, modrý bizon, kterého si vyšili indiáni na stěnu stanu. A ve vzduchu ten dotěrný dotek skvělých vojtěšek nebo snad jmelí, kdo má znát názvy trav... znovu a znovu mě pálí.. nasazuje si rukavice a zkouší mě v nich políbit.. loupe z mého těla, jako z těla nějaké přerostlé obojživelné želvy, kůži.. želvovinu, svléká krunýř, který se každou noc koupe v lásce s ohromnou mramorovou stonožkou smrti.
Žádné komentáře:
Okomentovat