Byli kdysi na Smíchově dva bratři, hrozní ochmelkové a nezaměstnaní prostopášníci. Měli jediný objekt zájmu - kromě karet a pálenky - copkatou, věčně usměvavou sousedku Magdu s poněkud mohutnými prsy na vzhledem k jejímu jinak drobnějšímu trupu a vlnivým zadkem.
První dolézal za Magdou prostě jen za sexem, druhý za ní chodil mlsat smetanu... objímat ji a lísat se k ní jako nějaký řeznický pes k svému pánovi. S oběma se eventuélně rozešla jako s milenci, ale toho druhého si vzala za muže. Tak taková byla... ještě skoro děvčátko a už prcala v manželské loži. Za rok povila synka. Skutečného řízka, vážil víc než čtyři kila, byl snědý po tatínkovi a i nos měl rozpláclý jako on. Nazvali ho Bambulou. Bambula rostl jako z vody a když mu bylo šest, poprvé začal tahat učitelku ve škole za sukně. Vychovatelky o něm říkali, že je zpustlý nejen na svůj věk. Kouřil, zkoušel pít víno z kanystru a hlavně chodil za učitelkami - rozumí se, že ne v hodině, ale o přestávkách - pokaždé stál u sborovny a čekal, kdy vyjde jeho třídní nebo mladá, čerstvě vdaná češtinářka. A pokaždé měl chlípné myšlenky. Bylo mu jedno, jestli je jí čtyřicet a má děti, které brzy půjdou na vysokou nebo je jí třiadvacet a teprve tři měsíce je po líbánkách. Zkoušel navázat nit rozhovoru a ne vždy uspěl, protože se před ním učitelky v rozpacích červenaly a pokoušely se rozpaky skrýt rychlým odchodem. Jak už šestiletí chodí, poněkud nejistě a směšně, cupital nejistě za ní, zatímco ona téměr uháněla na svých jehlových podpadcích dlouhou chodbou k východu, celá rozpálená tím vilným studentem lásky. Spěchala k slunci, nebo aspoň k autu na parkovišti.
Žádné komentáře:
Okomentovat