Je to okamžitě připraven zahodit

Přecházel zrovna ten nechvalně rozviklaný most přes Jizeru a přehnul se přes železné zábradlí. Podepřel si pohodlně lokty, zadíval se dolů, tak jak to udělal již stokrát. Tentokrát skočí, pomyslel si. V těch místech je řeka dost široká, rozděluje se na dvě ramena a ty obtékají nevelký ostrůvek. Zrcadlící hladina obrážející neklidný obraz mostu a kamenných pilířů ho jako vždy uhodil do neokortexu. Jeho obličej zvlněný tokem se mu zahryzl do sítnice. Řeka byla jako zkalená ocel, tekla poměrně rozvážně, ale když se houpala a narážela do pilířů a kamení a otírala se o břehy ostrůvku, ztrácela se v dálce jako růžová omáčka, aby byla ještě o něco dál ukončená tovární kloakou. Poskakovala v ní tisícovka barev, černě větví stromů a písčitá žluť vrbových listí, dál zeleň šťavnaté trávy, plulo po ni přehršel stříbrných fleků a dokonce jeho hlava, pokrytá modrou kšiltovkou, se v něm zvolna rozestupovala a smršťovala. Vytahoval z kapsy halíře a házel je do vody. Dělal to tam tak vždy, protože halíře byly to jediné, co po kapsách měl (drobty nevedl). Nakupilo se v těch místech pár drobných rybek. Míhaly se u hladiny a zas rychle odplouvaly, když si uvědomily, že minci nesní. Rybky, poté co utvořily větší kruh a pak jej zas rozbily, se poťouchle proháněly kolem trávníku břehu někam, kde se nažerou. Jeho slina letěla tam, kde dřív byly shluklé. Jeho slina se však rozbila o cementově zbarvené nic. Něco ho vyrušilo. Hlasy. Šel již téměř kolem něj pár. Kluk vypadal jak vesničan a držela se ho malá holka v červených šatech a slaměném klobouku. Připomněl si, že chtěl skočit, ale na okamžik mu přejel po čele stín. Možná, když se takhle hezky opře o zábradlí a zaměří se na ten pár, udělá si z nich ještě pěknou prču, než skočí jak sud a rozplácne se o tu mělkou škaredou hladinu. Zakřičel tfuj směrem k dívce, tak jak to dělal už hezkou řádku let, kdy byl single. Kluk se na něj škaredě podíval, ale nic řekla. Dívka, byla ostatně docela hezká, snad ještě studentka, se na něj usmála. Hleděl za nimi, jak opouštějí chvatně most a pocítil uspokojení z hezkého pohledu dívky i z jejího ponížení. Za šest nebo sedm kvapných kroků už o nich zapomněl. Most zase zpustl. Otočil se znovu směrem k vodní ploše.
"Co teď?" pronesl potichu k hladině. Co nevidět se blížil večer a on už měl domluvené setkaní s kluky ze skupiny deskovek Warhammeru, že si půjdou sednout na poctivé tmavé kozlíky. Možná jim mohl zavolat, ale co by jim řekl? "Sorry, Pájo, dneska skáču, pá, kluci." Pomyslel si, že by to neznělo příliš povzbudivě. Ale když je mu zle? Copak někdo ho nutí, aby musel pokračovat v něčem, co ho vysává? Skočit nebo skočit na pivo? Dívá se na vodu, jak plyne a pak se rozhodne. Zdá se, že most se dnes podvečer pohybuje. Vylézá na zábradlí. Podívá se dozadu, jestli tam za mostem bude ještě ta dívka. A pak se hlavu otočí a udělá něco, co ještě nikdy předtím ne.