Je to mrtvá velryba

Chudáci květy na zahradních záhonech. Jako by se bály strážníků… Jsou však tak milé, že stejně kvetou a stejně se usmívají jako kdysi venku, když na ně padl první pohled prvního člověka, který je viděl kvést a zlehka na ně sáhl, zvědav, zda promluví…

Zdá se mi tak přirozené vůbec nemyslet, že se někdy o samotě rozesměju ani nevím čemu, snad něčemu, co předpokládá, že jsou lidé, kteří myslí… Co si asi myslí moje zeď o mém stínu?
Někdy se tak sám sebe ptám, dokud si nevšimnu, že se na něco vyptávám… A pak si připadám stejně nepříjemně, jako bych si všiml, že mi zdřevěněla noha…



Buď požehnáno totéž slunce z jiných krajů, jež ze všech lidí činí mé bratry, neboť v určité denní chvilce na ně pohlédnou jako já a v té ryzí chvilce, přečisté a citlivé, se neobratně vracejí s téměř nepostřehnutelným povzdechem k pravému prvotnímu Člověku, jenž spatřil východ slunce a dosud je neuctíval.
Neboť tak je to přirozené — přirozenější než uctívat slunce a pak Boha a pak vše ostatní, co není.

Neboť jediný skrytý smysl věcí je ten, že žádný skrytý smysl nemají.
A je divnější než všechny podivnosti a než sny všech básníků a myšlenky všech filozofů, že věci skutečně jsou tím, čím se zdají, a není tu třeba ničemu rozumět.