Těsto místo bříška

A jak jsem tak třídil dílo... zůstaly mi všehovšudy dvě básně a jedna povídka o zkrachovalém majiteli night clubu. Jak vidíte, není to se mnou nikterak dobré. Spíš na pováženou. Ale to neznamená, že nevyjdu do ulic a ráno nezacpu nějaké mušli průdušnici vuřtem. Tak se totiž odreagovávám. Když nejde psaní, jde šoustání a naopak. 

Líbí se mi, že po takových drzých dvaadvacítkách zůstávají v posteli prstence vlasů. Cítím se pak jako pohádkář. Mám v držení zástavu lásky. Můžete se mne zeptat, co jako umím... když podle vás jsem jen tlučhuba. Ale když projevíte trochu iniciativy, vypátráte, že umím napodobit třeba dusot koní. Kdo to umí dneska? Nikdo! 

Choval jsem kdysi mravence. Ano, není to nic výjimečného. Ale nebyli to taky obyčejní mravenci. Šlo o faraa. O úžasný druh, který škodí, kde se dá. Byl jsem v tom po uši. Ale pak se mi rozutekli a já už neměl tu motivaci... si pořizovat další kolonii. 

Našel jsem si tehdy stejně holku, která uměla mnoho kousků. Byla krotká jako děcko, jež postrašíme klekánicí. To se mi na ni zamlouvalo. Obalamutil jsem ji, takže mi vysvětlila, že nebude jen dřít v domácnosti. A to už jsem nevydržel já... na druhý den byla samá modřina. Však si o to řekla. Byla to okatá kunda, chodila tehdy ještě na gympl... a nosila takový hnusný řetízek. Kasala se, že má na světě poslání. Takový ten typ kněžky. Mohla by vykonávat zvrácené černé mše nebo podobné obřady. Který ještě tak ujde do těch dvaceti, ale pak je přežilý. Ale neuměla v  těch kvaziezoterických kecech, v celém tom syndikátů naděje chodit. Nosila často rozvázané tkaničky jak děcko na prolízkách. Je fakt, že takové děcko by každý tatínek chtěl...