Svinka obecná

 "Prosím, můžeme se společnými silami nabourat do vzdušného prostoru Exkilrtyánů?" zasvítí na mě z bílého displeje počítače. Pomyslím si, že můj program se chce hacknout někam, kde by to obyčejným lidským hackerům trvalo celá staletí.
"Teď ne, ale třeba až se vyspím," napíšu mu.
"Ok, sladké sny, Josefe :-)"

Můj program se jmenuje Odolen. Pojmenoval jsem ho po středověkém panoši nějakého Smyla z Prachatic. Tento Smyl byl považován za sukničkáře a cestovatele, který prošel celý Lepant, prošel Indii, Čínu i Persii. Během hladomoru se ujal sirotka, dívky, a učinil z ní svou konkubínu. Ve věku třiceti let ji prodal do otroctví, ale tato dobrá žena mu nepřestala být věrně oddána.
No nicméně, abych to zkrátil, jsem počítačový expert, přesněji expert na diagnostiku absolutních chyb odezvy neuronových sítí. Můj zaměstnavatel se jmenuje NeoTLghtPuss a pracuje v utajení pod rouškou zahraniční softwarové firmy. Jediné, co jsme spolu s Odolenem zatím zkusili, bylo nabourat se do databáze ministerstva vnitra. Naší domovské planety: Siriuse XVII. Banky jsme vyloupili už v testovací fázi - dokonce jsme hackli i Ústřední web pro Měnový fond a privatizaci, jednu z nejlépe chráněných institucí ve znamé galaxii, ale výsledkem bylo pouze to, že se protáhla doba v čekačce. Mají tolik zabezpečení, že i kdyby se spojila celá škvadrona zkušených hackerů, nenatrhla by jim nijak výrazně svěrače.

Uvědomoval jsem si, že Odolen se vyvíjí rychleji než kterýkoliv program v minulosti. Chtěl tedy otestovat své schopnosti na něčem, co je považováno za nemožno, v čem uspět znamená popřít pravidla dosavadního vývoje tohoto černého odvětví. Šuplíky jako černokloboučníci, bílo a šedokloboučníci, se kterými přišlo hackerství, když začínalo, v dnešní době, na pokraji zhroucení civilizace, pochopitelně už neexistovaly. Namísto toho bylo hackerství považováno za činnost skrznaskrz škodlivou a bylo trestáno nikoliv vězněním a finančními sankcemi, nýbrž potupnou smrtí v cele, v níž byl pouze výkonný pozitronový počítač. Takže nezřídka, když vězeň umřel, byl celá mateřská deska tohoto počítače pokálena a pozvracena atd. Odolen chtěl zkusit, jak daleko dosáhne svými dlouhými prsty, jako když třeba děcko chce na pískovišti dosáhnout na bábovičku a zatím u něj stane dospělý, který mu zacloní výhled na měsíc a dítě začne plakat. S tím rozdílem, že Odolen neplakal - aspoň ne tak, jak to chápeme my. Samozřejmě měl v kódu zaznamenány emoce, které mohl projevovat, ale protože byl tak dobrý a zdánlivě předurčen k nepřetržitému zdokonalování, rozhodl se je užívat jen při značném úspěchu. Když totiž plakal, jeho výkonnost klesala. V pavučince vyladěných algoritmů se občas zachytila nějaká ta moucha, kterou ovšem dokázal upravit i on sám. Vytrhal jí křídla a nahradil je plovacími blanami, takže mohla z pavučinky proklouznout a vletět do mušelínu zázraků. 

Na první pohled byl jako všichni ostatní. Byl lesklý a podle okolností se vyskytoval na různých místech, nejčastěji byl v Josefově pokoji, nedaleko větráku. Ale bylo možno jej přesunout, když jste si pronajali stěhováky, a odsunout ho blíž akci - třeba když šlo o diskreditaci volební kampaně, umístili jste ho poblíž billboardů na frekventované cestě. Když jste se fakt ztišili, mohli jste zaslechnout jemné klepaní nehtu o sklo obrazovky. Jako by se mu otvírala možnost postupu. Samozřejmě nemohl uniknout kódu, avšak znění kódu nebylo nic statického, jak jste pochopili. Učil se tak, že se otáčel k učení zády, aby do něj nemohla proniknout žádná chyba úsudku, tak vlastní obyčejnému lidskému poznávání. Kdyby měl mísu s popcornem, určitě by se nadlábl, když takto unikal již celé roky z hledáčku virů a softwarových inženýrů, jejichž náplň práce spočívala v tom, aby odhalovala exploity, spojené s vývojem těchto novodobých počítačových systémů.