Dnešní článek bych rád věnoval všem obtloustlým a mírně znechuceným dívkám, jichž jsou plné mlékárny a salóny krásy. Ne, nemám nic proti tlustým nebo kakabuskám, naopak. Tvary mě přitahují tak jistě, jako moře přitahuje příliv nebo maják ztroskotaní pirátských šífů. Je to nevyhnutelná přitažlivost. Že je některá veselá a jiná depresivní? Co na tom. Pokud nejsou zrovna nějakým prudkým, těžkým onemocněním stižené (viz třeba slečny s Aspergerovým syndromem), nemám proti nim znovu ani to nejmenší. Nebudu si hrát na znalkyně žen. O nich fakt nic nevím, je to plemeno roztodivné a všelijaké, o tom žádná, ale víc nic. Naopak - zaměřím se na tom, o čem něco vědět mohu, nebo aspoň tušit. Na dívky, ještě neprošlé tělesným vývinem, netěhotné, často ještě panny. Jejich život je.. mimořádný. Prchají jako laně, když se k nim blíží nějaký agresor a zároveň jejich strach z namočení se do té směsi tabáku a kořalek jako by jim ještě do cesty staví ty keře. Jestli to chápete, dává tomu křoví vyrůst. Ten strach. Strach z chlapa, fakt hnusného, co mu teče po bradě tuk z kuřete. Neuniknutelnost. To je to slovo. Teď se dívám, že mi ho gogol označil jako cizí, nečeské. Neexistující. No... nevím jak pro něj, ale pro mě teda existuje a je dost reálné. Neuniknutelností mám na mysli stav, kdy je takováto mladá, často velice pohledná dívka zahnána do kouta, kde roste křak a kde, když se ho dotkne, uschne jí ruka. Takže... mezi námi, nic příjemného.
Byl jsem v Anglii, byl jsem v Irsku, procestoval jsem - no, bez prdele tak čtvrtinu Evropy - když jako půjdeš po regionech, po státech, po kurvách.... když jsem ještě cestovat mohl. A řeknu vám, nejlepší kundy mají v Ukrajině - a není to ani blízko. Ukrajinky jsou průzračné, jasné jako den, kundu mají lahodnou jako monzun.
Jednou jsem se tak seznámil s nějakou kvazirockerkou, nebo co tam tehdy hlásala.. no, spíš nějaké funky emo nebo co, už jsem se v tom fakt ztratil, v těch přihrádkách. A hlavně je to strašně dávno.., sedmnáct let snad. Nevím už, jak si říkala, jestli Paulina nebo Lesya, ale pamatuji si, že měla hrozně netypická rovnátka. Jako z nějakého plechu lesklé a jako nějaké stožárky vyčnívající z čelisti. Každopádně mi jako každá vypověděla historii svého života a než jsme se spolu vyspali, svěřila mi, že soutěž je pro ni vším. Úplně mě tím odrovnala. Jak jako soutěž? To tu závodíme v tom, kdo se rychleji udělá? Řekla, že děkuje Bohu (tak to řekla), že nepatří mezi nejkrásnější ženy (dívky). Protože by musela naplňovat víc požadavků mužů atp. Prostě kydy, ale obohacené o ten rozměr - toho soutěžení. Jasňačka, psycholog by řekl: hraniční porucha - přečti si Villonovu Tulákovu baladu. Tam se najdeš. Nebo něco na ten způsob. Ale to je hrubý omyl. Kdo není přesvědčen o hodnověrnosti těch svých emocionálních projevů, ten v životě není hraniční. Všechno, co prožívám, totiž není projevem mého podrážděného mozku. Naopak histrionství je pevná vůle, ztenčená o iluzi pochybnosti, o povaze mé osobnosti. Podivíni jsou disociální právě proto, že si zcela uvědomují svou jinakost. A veškeré ty úzkostné nestability. Touhy být středem. To ona nebyla, nic z toho. Ona tápala se svou ženskostí, přesto byla zcela žena (dívka), jak se říká. Jenže soutěžila. Úlet. Bylo to jako fiktivní postava ve skutečnosti. Měl jsem z ní žně.
Žádné komentáře:
Okomentovat