Nebyl jsem vždy jen v pořadníku jejích chlapů. Dřív, daleko dřív, než jsem chodil na univerzitu, potkal jsem ji úplně náhodou, jak si vykračuje zimní silnicí poblíž Třebíče, tak čtyři nebo pět let před její smrtí. Všude kolem ležel čerstvě napadaný sníh a v pozadí stál goticky laděný červený kostel. A zde se nacházela drahá, laskavá, nešťastná Eliška, sebevědomě hrající roli své nenáviděné postavy z vlastních představ, sebe sama vidící jako nějakou trpící oběť. Jen se tak šinula na jasném, skoro alpském slunci, palce zastrčené v průramcích žluté vesty, hlavu zakloněnou dozadu, jako by hledala nějaký cíl daleko v modré klenbě nebes. Nepamatuji si, co tenkrát skutečně řekla, ale celé její chování, výraz a póza jako by chtěly vykřičet, že tady na té zasněžené cestě je sama a že se nepřeje být poblíž nějakého samce. Nicméně jsem se rozhodl dělat jí společnost, zapadly jsme do knajpy a ožírali se na střídačku rumem a calvadosem.
"Já jsem přece stejně skvělý jako tyhle zpropadené Kotěhůlky." A určitým způsobem jsem měl pravdu. Ona ale nechtěla slyšet nic, co by jí připomnělo, jak skvělý byl její bývalý.
Žádné komentáře:
Okomentovat