Společník nočního klubu

Někdy je to opravdu strašné. To jako regulérní bytí, chápete. V téhle vile, kde se teď nacházím, ve staleté vile ve slohu, jaké najdete už jen někde v zapadákově, jako třeba v Čelákovicích nebo na hranicích s Německem, někde tu v ospalé díře, na samém konci světa či kraje, kde lišky dávají dobrou noc, se cítím obzvlášť nedobře. Bydlí tu lidé, pro které samozřejmosti, jako je třeba umývání zubů nebo mytí si rukou před jídlem, netvoří zdaleka takové samozřejmosti, jak si je my představujeme. Mají třeba na bradkách zaschlé zbytky vajíčka. Ne, není to tak krásné jako tam, kde bydlíte vy s těmi vašimi unikátními šamstříky, s nimiž si pochutnáváte na každovečerních Heinde & Verre čokoládkách a nadívaných křepelkách od Sahajdáka. Takže si znovu připomínám tu hlášku, kterou někdo pronesl: kdo říkal, že vrah musí mít pokaždé na rukou krev? Někdy je vrah neviděný, nehlášený, neznatelný... dokud nezavraždí myšlenkou a rituálem tak nechutným, jaké se odehrávají v této vile na konci světa...

Ale znáte mě, přežiju vše, když cítím, že to má nějaký hlubší smysl. I kdyby to smysl nemělo, tak to je ten smysl, jako že žádný není a je v tom ohromná útěcha...

Jsem tu ostatně proto, abych studoval zvířenu. A různorodé samičí zvyky. Dívek je tu poskrovnu, ale stojí za to. Jsou prsaté a zadkaté a mají pisklavé hlásky, jako mají animovaní zajíčci v Disneyho pohádkách. S nimi strávit noci, to by nebylo věru marné.

Ne, kecám, fakt jsem tu kvůli zvířatům. Lovím tu totiž soby. Je to romanticky drsné - jako jsou příležitosti k lovu v Laponsku. Jenže tady není Laponsko... ani uprděné Čechy, je tu jen drsná vila uprostřed lesů, zavátých desetitýdenními sněhy.