Dvacet procent rychlosti světla

Všechno je o slovech, pravím vám. Nedávno jsem vyspával v Holiday Innu až do desíti. Mohl jsem si pospat. Pídil jsem se po levném příbytku...

A při tom pídění jsem potkal černošskou uklízečku. Potřeboval jsem - jako posledních osmnáct let - nutně ženu. Ženu, kterou bych šukal stokrát týdně. Doma v Domažlicích jsem měl ženy, ale tady moc ne.

Vyhlížela do mopu. Měla hezké černé vlasy, černou pleť. Vytíraná plocha se nádherně odrážela od slunečních paprsků... Bylo to překrásné. Dokonce jsem si v tom úpletu hadrů všiml jejího jména. Na té plechové placce, kterou měla přilepenou k uniformě, stálo: Ayofemi

 

Nebyla to teda Američanka, ale Nigerijka. Indarka. Tam, odkud pocházím, je docela v módě usmívat se na potomky otroků... Tak jsem se na ni tlemil. Ona vrátila tlem. Však víte, jaké mají pysky. Mohlo jí být tak pětadvacet, i míň, ale vypadala úplně klidně na pětatřicet. 

Ne že bych byl na staré... svým způsobem mi však její sešlost imponovala. Ten její život byl k životu, což se o jejích předcích nedalo říct. To její jméno... navíc... trošku se znám na afrických kmenech a tedy i na jorubštině. To její jméno mělo fakt koule, to se musí nechat.

Inu... vzácný moment byl odbyt, ona zas utírala a já šel po schodech o poschodí níž. Víte, jak to je.. nechtěl jsem pokoušet štěstí... lyžař ženských si někdy zlomí nohu, i když náraz zabrzdí... Byla-li halucinací či božím zjevením, nechám na vás, na mých posluchačkách!