Nonentita

Procházeli jsme tou sítí uliček vedoucích do galerie. Upozornila mě, abych zvedl oči od telefonu. Tam, říká tím sametovým hláskem, který mě kdysi přiváděl do varu. Dívám se. Jakási novodobá socha. Neúprosná Venuše pohlíží bůhví nač do dálky svýma slepýma, mramorovýma očima. Zase klouzám očima po mobilu. Ona se odvrací a je pěkně namíchnutá, že jsem Venuši neocenil. Mně je to ale fuk. Nepícháme spolu, tedy spolu nemáme nic společného. Vede mě do místnosti, kde spolu soupeří Titáni a bohové. Vím to, protože jsem koukl na štítek, než jsme tam vlezli. Ona jihne, cítím to z jejích dechu, který jí nadouvá už tak roztomile naditou halenku. Aby mě nepronásledovala jak fúrie a nevyčítala mi další blbosti, kouknu se - nepříliš ochotně. Debilní barevné obrazy. Ilustrace. Kreslili a ilustrovali je bambulové, je to druhá liga, nic koukatelného. Ona ale vydechuje obdivem k té změti barviček, k těm hrubě lesklým liniím se zrnky a s kužely šerého svitu. Naprosto fušérská práce. Styděl jsem se pomyslet, že vůbec někdo na tomto světě na plný úvazek dělá takové ošklivosti. Zatím v druhé místnosti proudila pozitivní atmosféra. Lidé tam pajdali zpiti příslibem oslnění.. a vskutku jsem se nemýlil, když jsme se tam posléze vlili. Ze vší té nádhery mi vhrkla slza do oka... procházeli se tam mladé dívky, nádherné jako víly nebo princezny, a oceňovali různé sošky svými hebkými dlaněmi a svými dlouhými, namalovanými, jako mají tygřice ostrými nehty, vyzdvihovali nějakou ozdůbku či tretku. Ona stála jak tvrdé y, funěla žárlivostí a procházela si naoko upjatě katalog.

Mě vždycky tenhle typ tak baví. On fakt mluví, jako kdyby měl trojku v žíle. 

On ještě proklamuje tu romantickou "vznešenost", ale dělá to takovým způsobem, jako by se fakt narodil na obláčku. Neptun - pán virů, to je fakt na Oskara, to nevymyslíš, i já bych měl možná problém. Richard je tudíž skutečně osobnost hluboce narušená, takové mám nejradši.