Špatné nebo dobré, co na tom záleží

Probudila se ještě trochu dezorientovaná z té zabíjačky, kterou měli s Kubou. On už seděl na válendě, chviličku se na ni zadíval a na široké a obvykle upřímné tváři se mu objevil výraz, který pro ni byl dokonalou záhadou. Cosi v něm vyvolávalo pocit, že je to dívka sice krásná, ale jaksi zlá. Jako by to byla modelka, předurčena pro kariéru, v níž bude vydělávat jako filmová režisérka, ale že to bude natáčení péčka. Ji naopak posedla myšlenka.. něco jako jitřní opar... že pro tak velkou pýchu duše byl ten člověk představen právě jí. A že tím, že se do něj zamilovala, zapletla se do nějakého nevykořenitelného prokletí. Pak ale naštěstí opět našla ztracenou rovnováhu... vždyť základní zákon celého vesmíru je zákon rovnovážnosti. Když se to všechno sepne do jednoho singulárního bodu, tak se plusy a mínusy vynulují. Celkový integrál všech těch sil bude nulový, napadlo ji. Neexistuje důvod pro obavy, že ten před ní je nějaký zlý černokněžník a že právě s ním bude nucena čelit nepředvídatelným tragédiím. Měla pořádně oblé boky, těžká prsa a byla to krasavice, ale s ním se cítila tak... zranitelná.

    Ať už to bylo jakkoliv, rozešli jsme se po dvou měsících bláznivého zamilování. Namluvila si borečka, jehož táta byl předsedou Kladenských hutí. A mně nezbylo než upírat zraky zas na nové kusy. Nikterak se mě nedotklo, že mi představila svůj nový úlovek po telefonu, že mě oba pozdravili a zas řekli měj se. Vůbec mě nerozhodilo, že si během jediného dopoledne, když jsem tehdy těžce pracoval jako údržbář na kluzišti, přestěhovala své hadříky a kosmetiku k němu.
Jako Thoreau jsem tehdy propadl deníkům. Říkám to velmi mírně, ale jednalo se bezpochyby o nemoc. Začal jsem psát po nocích jak šílený, lovil jsem písmenka a věty a hlavně to byly věty o dívkách jako ona, jež ze mne učinily grafomana. Jako Thoreau jsem tehdy cítil nadšení i z únavy, a když mé údy vysílením přestávaly vyťukávat slova, nezmohl jsem se na nic než na blažené protažení, vypití red bullu a pokračování v načaté práci. Dokážete snad říci, jak a odkud světlo podobného nadšení do duše proniká? Lze si snad představit nádhernější stav bytí, než když se člověk ze zadaného stává single? Konečně zbaven nutnosti spát s někým na povel? Téměř bychom měli o singlovství usilovat, abychom se mohli tomuto zušlechtění podrobit. To jsem ovšem už tehdy věděl... a zhruba o rok později už se nadobro singlem stal, aniž bych kdy toužil se navrátit po původního, nečistého stavu.