Znal jsem holku, nějakou Irenu, která toho v sobě měla moc. Tatínek pro ni představoval útočiště. Pak ji ale začal ošahávat a ve čtrnácti ji přivedl do jináče...
V jejích osmnácti jsem ji potkal znovu v baru. Mluvila se mnou, nenápadně jsem stáčel řeč na to její děcko a proč má tetovaného kluka - a ona mi po pár panácích řekla, že by možná velcí, tetovaní kluci s bledou pletí, rozcuchanými vlasy medové barvy a šikmýma šedýma očima mohli být její typ. Taková nechutnost!
Já v tu chvíli pocítil pijáckou liminalitu, což znamená okamžik překračování prahu. Byl jsem na prahu nového objevu. Musel jsem ji mít a dokázat ji, že tetování je jen zdůrazněné ego!
Jak perleť tiše mží její jeskyňka krasová. Mihne se jak pole v oku jejím slza.
Aťsi tvrdí, že moře ubývá, že láska umírá, já nevěřím...
Přepadá vás někdy pořádné přemýšlení? Jakože důkladné přemýšlení. Ne o střední škole, ale o tom Kdo jsem? a Co ze mě je dnes? Po třinácti letech zas jet na sraz z maturitním ročníkem? To teda nevím. Kdo z vás děvčat by tam jel? Všechny jsem v rodném kraji popřel, rodičům jsem ani nešel na pohřeb.
Dnes už také vím, že rituál usmíření je neodmyslitelně propojený s rituálem vzpoury. Platí se za ně zvláštními penězi - bolestí. Někdy hořkou, někdy sladkou, ale vždy bolestí. Zadarmo a snadno se nesveze nikdo.
Žádné komentáře:
Okomentovat