Mnich Josip zvedl sklenku a usrkl zbylé běložluté tekutiny, zatímco přes své značkové sluneční brýle s poškrábanými skly nenápadně pozoroval, jak jeho kolega píchá Asiatku. Její šikmé oči působily ospale. Ospale a odevzdaně, jako by byla ztělesněnou bídou všech žen, které kdy chtěly být matkami a nemohly se jimi stát, protože musely prodávat svoje vaječníky nějakým nezdvořilcům...
Představovala všechna srdce, která kdy pukla bolestí. Byla teď už tak bledá, že téměř zářila. Spokojeně se usmíval, protože měl chvíli volno. Byl správcem IT sítě. Na počítače a kamery v klášteře dohlížel on. Kromě občasného heknutí Asitky bylo kolem docela ticho. Zato venku, venku byl kravál. Řev výfuků nastydlých taxíků, klaksony, stupidní pobíhání dětí z mateřské školy, všechno bylo slyšet až v hoře. Mezitím dorazil způsobný číšník a nalil mu další sklenici portského, další víno však na lačný žaludek působilo nepříjemně, a tak ho už nedopil. Korálkový podzimní déšť mžil jako by šeptem a na ulicích i uvnitř byla tma. Když vyrůstal, mžilo právě tak. Zamyslel se, zatoulal v čase. Nyní myšlenky tvrdošíjně nechtěly dostat barvu a nejak se mu nedařilo stvořit optický obraz toho, co měl ve vzpomínce.
Žádné komentáře:
Okomentovat