Hlučný soused tak jako pokaždé, tradičně v sobotu večer zasunul do manželky, kozaté Zlíňačky se zelenýma očima. Kdyby husy byly lidmi, přirovnal bych ji k bernešce rudokrké. Potkával jsem ji často v obchodě, na ulici, ale i třeba na chodbě. Vždy se usmála, ale ten úsměv byl úsměvem vojáka v regimentu smrti. (Kdo zná Legii smrti a černé zapovědníky, ví, o co jde.)
Teď, když od něj utekla, je v domě větší klid.
Neoficiálně je rozhodně zase k mání, a to neříkám jen proto, že bych si chtěl s mým sousedem, násilnickým úchylem, který ji mrdal jako rozbitá mašina, vyměnit místo.
Ačkoliv bych chtěl..
A kdo by se ptal proč, zaváhal bych s odpovědí? Vůbec ne.
Kvůli tomu úsměvu, který ji činil větší a krásnější než obyčejnou ženu.
Žádné komentáře:
Okomentovat