Tolik kradmých polibků

Zas si nepředstavujte, že v klášteře-hoře není žádná místnost, kde lze ukojit přirozenou potřebu společenské zábavy. Jsou tu například knihovny, v nichž police sahají od podlahy až ke stropu a jsou nacpané tím nejlepším, co může literatura devatenáctého století nabídnout. Klient s modřinou pod okem právě tiskl hřbet výtisku Jany Eyrové, vázaného v černé teletině. O něco dál je sklep s lihovinami a ještě dál: společenská místnost. Za zády muže s monoklem se mezitím v napěchované místnosti společenské probrala k životu televize. Zrovna končil nějaký pořad o globálním oteplování.

Chvíli nato vstoupila do místnosti nápadná krásná dívka. Červené vlasy měla precizně upravené do asymetricky umístěného drdolu. Vůbec nevypadala, že v klášteře pracuje. Spíš, že ho vede. Taková ta, která od pohledu nepromeškala ani sekundu, aby neojela kluky z třeťáku na střední.

Nejdůležitější destinací ale pro drtivou většinu příchozích byly tunely rozkoše, v níž se odbývaly nejkrutější, ale i nejrozkošnější hrátky. Mniši obvykle sedávali u krbů, které patřily ke každé tunelové cele a sledovali, jak si jejich schovanky vedou. Právě nyní se rozlehl tunelem jekot připomínající zvuk motorové pily. To zrovna náročnější klienti dělali lobotomii něčí roztomilé kačce. Ozubená kola zabrala, retěz na posteli poskočil vpřed a drtil ji pekně uprostřed růžence nevinnosti, toho brzy již vyvanutého spáleniště kdysi dávno ještě nadějné adeptky sexu! Samozřejmě hry měly svá pravidla, ale k tomu později.

Dívka zatím před dychtivýma očima cizinců v citadele rostla. Vypadala po chvíli jako inkoustová kaňka. Velká černá kaňka rozpíjející se do jasné záře města (nebo jak to nazvat?) za okenicemi. U okrajů města, nebo snad osady šílených obyvatel, jste rozeznávali, pokud jste nebyli úplně slepí, jednotlivé lampy na teď opuštěných ulicích. Viděli jste různé strmé střechy starých domů a domovní znamení kývající se ve větru. Stažené rolety obchodů se suvenýry. Hora však z vnějšího pohledu stále nenabyla ostřejších obrysů. Kolmá skalní stěna, v níž bylo samotné jádro kláštěra, na druhé straně končila v příkrém srázu a nebylo úplně jasné, jak tento sráz obkroužit, abyste se dostali dovnitř. Neproniknutelná tma ležela na hoře jako smyčka.