Nepoučitelná

Jakýsi učenec, jehož knihu jsem kdysi v létě, když jsem se zabouchl do šestnáctileté dcery hajného, měl možnost číst, se podivoval nad tím, že mezi prvními písněmi, které se etnologům podařilo zapsat, byly pouze písně lovecké, občas válečné a nikdy ne milostné. Po pravdě řečeno, museli bychom se mít nejprve sami trochu rádi, abychom si mohli alespoň trochu vážit bytostí, které se nám podobají. Taky se nedivíme tomu, že zvířátka z eocénu nepřežili do doby, kdy Babiš staví Čapí hnízdo z peněz, které vám doslova vytahuje z peněženky! Každému druhu je vyměřen určitý, někdy dosti zanedbatelný úsek dějin a je jen na něm, jak je zdatný. Nemusím se nijak zvlášť zajímat o svět, abych věděl, že každý tzv. myslitel zná jen to, o čem myslí.. vždy jen výseč, nikdy celek. Však si vemte, jak to bylo za Klímy. Už ten pojídač hoven a syrových holubů věděl, že ve "světě“ viděli filosofové skoro naprosto jen to, co každý Janek: smetí dole, blikavé jiskřičky nahoře. Všecky ty esence, substance, podstatnosti jsou na jedno brdo už tisíce let. Akorát že Locke tomu říkal "chápání" nebo "tolerance", kdežto Schopenhauer "vůle". Trapisti se "trápili" a Tovaryšstvo Ježíšovo "modlilo". Veskrze se jejich kabinet kuriózních vidění v ničem neliší, porovnán navzájem s jiným, libovolným dalším sborem.