Marcela s Pierrem se loudá průjezdem dovnitř. Dům, v němž její letitý boyfriend bydlí, je starý, velmi rozlehlý barák o dvou poschodích, jeden z těch, jichž stále víc ubývá a jež jsou vytlačovaný moderními čtyřpatrovými domy. Má ještě pavlače a dřevěné schody, na nichž ve výklenku je možno dívce shrnout šaty a ve svitu červených olejových lampiček zasunout do její skalky. Před vlezem do domu jsou shromážděny oblé, věčně vlhké šutry, které tam kdysi navezli bagristi na okrasu. V tom domu bydlí kromě něho asi ještě třicet lidí, tedy malá vesnice. Pierre se narodil v zapadákově u Toulouse, ale většinu života prožil v Brandýse, když se tam jako malý s rodiči nastěhoval, znal tedy dobře ovládat česky a zároveň mu nečinilo problém objednat si dušenou žábu v luxusní francouzské restauraci. Pro tyto přednosti s ním Marcela nezačala chodit. Vypadal totiž docela jako model a měl peněz jako želez. Svářel nějaké speciální plomby pro potápěče. Různými ultramoderními kyslíkovými plameny. Představoval tak cosi jako pokročilého dentistu, dentistu třetího věku... a ti, jak známo, netrpí nedostatky. Nosil vždy a za každých okolností úžasné, naprosto černé brýle, údajně aby mu ostré světlo lejzrů nepotrhalo nějaké ty tyčinky nebo nějaké vlásky duhovky. Byli teď nahoře u něj v kumbálu - z celého domu se rozléhal křik capartů - a zamykal za sebou bezpečnostní západku. Když se o něco později mírně odstrojila a podívala z okna, viděla, jak po dlaždění nadskakuje kočárek tažený mladou holčičkou. S náramně vážnou tváří ho táhla po šutrech do dvora.
Chtěla se také tak cítit, řekla si, jako mladá princezna, jíž nic či skoro nic nemusí tížit. Místo toho si tady teď zašuká, což sice není tak úplně k zahození, ale jako maličká princezna se asi cítit nebude.
Přistoupil k ní zezadu a položil jí zvrásnělé dlaně na ramena.
"Nech už toho očumování, pojď, Marcí, vytřesu z tebe duši!"
Otočila se a znalecky pohlédla do jeho očí, které teď nebyly stíněny brýlemi.
"Ty tomu rozumíš," usmála se.
Marcele je devatenáct let, ale postavu má na pětadvacet. Její bujné vnady přetékají podprsenkou a pyšně vévodí celé útlé postavě. Na to, jaké má kozy, je neobyčejně skromná. To dělalo asi vychování, které ji maminka s tátou dali. Nikdy nebyli nepřejícní, přestože byli vlastně chudí, tak rozdávali. A ona se rozhodně nemohla cítit jako dáma, když přicházela do školy s rozpáranou brašnou a neměla ani pořádnou snídani.
Jenže právě tam potkala v patnácti, tedy na rozhraní základky a střední, právě Pierra, který ji učaroval. Měl o čtyři roky víc a působil spíš jako profesor než jako žák lycea. Jediné, co jí nepřipadalo zrovna sexy, bylo, když se mu košile horkem lepila na tělo. Ale jakékoliv nejistoty se zdály zažehnány, když mu pohlédla do vroucných, oříškových očí. Po chvilce, kdy se rozpředl hovor, už tušila, že tady půjde o dovádění. Trhala sebou nedočkavostí, jako by ji píchal šídlem. A jednoho dne, kdy mu vtiskla do dlaně psaníčko s adresou, mu jen skoro bojácně oznámila: "Večer," a pokynula směrem k psaníčku. Otočila sebou a dala se do prudké chůze, aniž by očekávala odpověď či jakoukoliv reakci.
Nejvíc se jí líbilo, že jí bez rozpaků strkal úd i do zakázané dírky, přestože ho k tomu nenavedla či nedala najevo jakoukoliv iniciativu.
Žádné komentáře:
Okomentovat