Je to přízemní pohled

A neptaně do ní zasunul ptáka.

Bylo to jako příliv hormonů, který se vyplavil neznámo odkud, zachvátila ji horečka stoupání.


Nemohla pak od jeho nástroje odtrhnout oči, pořád se k němu vracela a mezitím se jí mezi zoubky draly vzdechy.

Až se nakřičela dost a unavena padla do dřímot, ustaly i nárazy do její kačky. Dřív musela prožívat to mučivé slastné vrzaní jako školačka, kterou někdo přikurtoval k lavici, aby si vyslechla teorii memů.

Listonšeptné září zatím ukrajovalo z liter roku a z vlád sultánů našich greendealových časů jako vinný střik ukrajuje ze střízlivosti studenta učňáku.

Ostatně v místnosti, kde si to rozdávali, byl to takový sklepík, komůrka, kde bylo jediné okno, za níž kvetla jabloň, asi měsíc před tímto setkáním pochovali nebožku.

Dorozumívali se očima, když ji vynášeli, plochou jak prkno, nohama napřed z komory. Ve vesnici platila za hraběnku, tak si ji vážili, ale teď, když byla mrtva, veškerá úcta pominula a zbyly jen starosti s rakví. Ostatně její chatrné zdraví je poněkud zaráželo už delší čas, tak jako soustředěný roztok delší čas zajímá vědce, kteří zkoumají, kdy se v něm rozpustí larva komára.