Je to kamenný chrlič

Jedině notářova žena se cítila přitahována k novému příchozímu, z něhož čišela ona koženě afektovaná vulgárnost vyšších vrstev,...

Marcel Proust    

                

Čas je kočka, podrápala nám tvářičky, prevít. 

Někdy mě zamrazí, co se děje v tomhle městě. Skoro jako bych všude do okola slyšel jen poslední vzdechy sebevrahů a marné volání tonoucích, v křoví se svíjí poblitý čaroděj (feťáček), v jehož těle chybí duše, nad vrcholky stromů bezhlučně a temně přeletují kulky z poloautomatických zbraní. Ale aspoň není nuda. Nuda tu nikdy není. Ostatně nemyslím nikdy na pomoc bližním. Není mi dána moc, abych chudáky mohl osvobodit z temnot, abych kohokoliv mohl osvobodit. A jindy jsem na tom zcela opačně. Zdá se mi tak přirozené vůbec nemyslet, že se někdy o samotě rozesměju ani nevím čemu, snad něčemu, co předpokládá, že jsou lidé, kteří myslí… Co si asi myslí zeď v mém pokoji o mém stínu? Nikdy nevíme, kolik čeho skutečně žije a vidí a naslouchá… Víme jen tolik, že zítra máme před sebou jakési cíle, které si, pokud je zdárně splníme, můžeme odškrtnout ze seznamu. Ostatně dnes jsme si všichni podobní, všichni jsme spojeni obecnou apatií k své práci. Tato netečnost se stala vášní. Jedinou velkou kolektivní vášní naší doby. Jenže z dálky, z dálky, která se mi nyní jeví jako nepřeklenutelná, i ke mně občas zaznívá hlásek:

Člověk se přece nesmí poddávat citům. Ani zhnusení. Ani apatii, ničemu, docela ničemu.