Šileně se spustil s Otylou Bárou

I moje čekaní na někoho je tak mistrné, že sám občas začínám věřit, že někoho čekám. Celý  život buď jenom na něco čekám, nebo to alespoň předstírám a především sám před sebou - jistě.

Ale Bára byla něco jiného. Tužka bez hrotu. Úžasná kamarádka, hráčka na ukulele, právnička. Bytost z jiných sfér. Jediné, co jí chybělo k dokonalosti, bylo to, co jí přebývalo, asi padesát kilo tuku. Nicméně jsme se do jejího těla zamiloval. Když jsem jí řekl, co k ní cítím, bylo to tak: 

Dlouze se na mě podívala studeným okem. V tom pohledu byl výsměch. Studený, slizký jako ona. Naposledy mi ukázala to kouzelný oko, než jsem odvrátil pohled a díval se do klína, kde se mé ruce neposedně vrtěly...

V každém případě jsem si přál, abych před ní nepůsobil trapně. Nasadil jsem tedy vyrovnanou lhostejnost toho, komu je úplně jedno, jestli bude odmítnut či nikoliv. Mohl bych klidně vstát a odejít. Klidně, jako jsem jí sdělil, že po ní toužím. Už roky.

Vedla dlouhý monolog, ve kterém mi vysvětlovala, že pokud na styk přistoupí, nebude to rozhodně tak laciné, jak jsem si asi myslel. No, já myslel, že platit bude ona, ale to jsem jí neřekl. Po celou dobu, co jsem naslouchal těm tirádám, které ve skutečnosti se týkaly jen jejího pokřiveného smyslu pro věrnost, mé prsty svíraly hrubý okraj sklenice, ze které jsem pil uspávající vodku (Ketel One). Sevření prstů nepovolilo ani v okamžicích dřímoty - a že jich bylo. Teď jsem však cítil, že jak ona se asi blíží ke konci, vodka uchvacuje mé tělo a zmocňuje se postupně mých údů.


Oznámila mi slavnostně, že tedy ano. Že mám zelenou a můžeme být milenci. Trvalo to její rozhodování asi čtyřicet minut. No nedivil bych se, kdyby u někoho jiného skončila na hodině...