Je mi osmadvacet. Co jsem si za tu dobu užil? Vojnu, školu, která stála za prd, jednu holku, co jsem přefik... ne. Už je toho akorát dost. Chce se mi řvát, že to nestačí! Třeba mému strýci je šedesát šet a ještě ani jednou nebyl u doktora... jeho storky stojí za knížku, je to sympaťák, hulí jak fabrika... ale nejsem on! Já chci žít!
Démon mého studu
Chrchel, co pluje tam, kde ti to utrhne
Prasklá žárovka, která pukne do oka zrovna, když se díváš
Tak nazval strýc příběhy svého zvráceného života. Začal po šedesátce sepisovat memoáry, jako nějaká roková hvězda... jako nějaký pošahaný Ronnie Wood. Na mladá kolena chytil kolik pořádných kusů. Říkával: "Když to máš za pár, vzpomeň si na má slova, radši si užívej každý den. Stáří tě naučí dívat se na svět jinejma očima. Ty si ještě nedovedeš uvědomit, co to je smrt. Ale já už chodím kolem a se vším se loučím, víš? Každý pohled na krásu, kterou si člověk nedovede jako mladej uvědomit, si beru ok s sebou do hrobu..."
"Kroutíš hlavou."
"Ale ne, stýčku, to jen.. je toho na mě moc. Já chci jen žít, nejsem ještě tak starej."
"Neonanuj tím slovem, fakt."
"Tak co musím dělat, abych žil?"
"Ale ty nemusíš nic, ty tu ještě budeš ještě čtyřicet let. Užiješ si a poznáš stejně jako já, že to uteklo strašně rychle. Jó, mladej, já už toho mám za sebou. Třeba bitvu o Ostravu. A z naší roty jsem jedinej naživu. A to do toho chodím padesát let na ryby."
Snažil jsem se kouřit, zapálil jsem si cigaretu, ale ejhle, spálil si přitom řasy... a cítil ten pohled. Smáli se mi. Určitě se mi smáli.
Tak nevím, když píšeme na blogy, zda už také nezapomínáme žít :).
OdpovědětVymazat