Ubíjející léta míjela jako vymknutá z ložisek. Místo aby se žilo čím dál lehčeji, žilo se s větším smutkem a beze smyslu. Nedal jsem na sobě ničeho znát, ale v nitru jsem plakal. Má duše věděla přirozeně proč, jen rozum se bránil mou bezvýchodnou pozici připustit. Když ke mně někdy někdo ruku vztáhl, bojácně jsem ustoupil ke dveřím, k lidem jsem měl obyčejný despekt a mínil jsem zcela vážně, když jsem je posílal do hajzlu. Tu jsem se však vracel zpátky a ve snaze si aspoň to málo přátel udržet, naivně jsem se omlouval a příčital své rozčílení na vrub deficitu spánku.
V posledním marném vzmachu naděje jsem si namluvil, že oženit se bude správné životní rozhodnutí. Mezi námi, považuji ženy za jakési exotické šelmy, nepříliš náročné na krmení, ale poměrně náročné na chov. Ale to je detail hodící se do jiného příběhu. Mě spíš zajímalo, kde ji potkat? Pak mě uhodilo prozření přes pajšl. Kde jinde se seznámit s rozkošnou ženou než na barové stoličce? Trpce mě napadlo, že dobré ženy je těžké trefit, ale ještě těžší se s nimi oženit, což však nikterak nesnížilo můj zápal a už brzy jsem se ubíral směrem do třetí cenové za účelem sňatku. Jak to bylo dál a jak slavně jsem dopadl, se dozvíte zítra kolem deváté. Už teď mohu předeslat, že je to pikantní story, která se neobešla bez rozbitých hlav a moře slz.
Žádné komentáře:
Okomentovat