Na silnici přiletěl tlustý šedý holub a chvatně zamířil k louži, aby se napil. Ale protože byl utrmácený letem a nekoukal vlevo vpravo, jen pil a když v poslední setině otočil krk, srazilo ho bílé SUV. Řidič ucítil jen lehké nadskočení kol, zato po holubovi zbyla rudá šmouha, pár pírek a zmačkaný zobák. Všecko jsem sledoval od krajnice. Počkal jsem, až přejede kolona dalších aut a pak jsem přišel blíž, abych si vyfotil tu záhadnou nehodu.
Fotografie mě nesmírně zklamala. Nebyla v ní už dravá překvapenost ptáka, kterého rozjel automobil.
Řeknete si možná, proč jsem tak pervzerní, co mě láká na zdechlých opeřencích? To, že kdysi létali.
Ano, a teď jsou mrtví, namítnete.
Tak proč tedy?
Protože měli křídla. A nebáli se vzlétnout. Což vy ale víte o letech? Pro vás i malé utrpení je v podstatě nesnesitelné: něco, co naprosto nechce se nést, co se nechce přijít, co se zhola odmítá, je věčné jako noc a smrt. Z toho důvodu vy nepoletíte ani nepochopíte, proč mě fascinují přejetí šedí holubi.
Žádné komentáře:
Okomentovat