A co dělal nejvíc on sám? Byl básníkem přírody, byl to tulák, v jeho básních byla slova, která dnešní člověk zapomněl anebo se z nich už neumí těšit: řeřicha, cvčci nebo ořešák, hemžilo se to u něj havrany a teplým trusem starých holubníků. Nejvíc u něj však bylo cest. My moderní víme, co je cesta. Cesta je vlastně chvála vzdávaná prostoru. Každý úsek cesty má smysl sám v sobě a zve nás k zastavení. Silnice je naproti tomu něčím jako vítězným znehodnocením prostoru, který její zásluhou není dnes než pouhou překážkou lidského pohybu a ztrátou času. V zemích, kde je nejvíc silnic, jsou lidé takřka chromí a neví, jak se těšit z cest. Zároveň všecky krásy, které na cestách pozná, nedokáže vidět jinou optikou než silniční. To znamená nevidí nepřetržitou krásu, ale jen linii, která je spojena v prostoru s jinou linií za nějakým jiným bodem, který vidí jen z kruháče atp. K tulákům a lidem cest patří lehký šibalský úsměv a zejména dobře stavěný krok. Nesou se chůzí jako ti, kteří vidí, kam šlápnou a co můžou od doteku se zemí čekat. Naproti tomu běžný člověk silnic nemá o terénu ani šajna. Jsou to ignoranti krajiny a vyhladovělé ženě, lačné cesty, mohou dopřát akorát odporné, vzduch spotřebovávající airbagy.
Žádné komentáře:
Okomentovat