Já, legenda

Kdopak si vzpomene na tuhle kouzelnou knížku, když se řekne legenda? Já to tedy nejsem. I když je kniha z mnoha důvodů poutavá, končí se, aspoň v původní verzi, příliš vesele. A my vám dokážeme, že bujaré veselí k legendám věru nepatří. Schválně, kolikpak znáte legend? Jen si vzpomeňte, co vám pančelky vtloukaly do hlavy, když vám bylo šest a chytly jste první měsíčky? První je kdo? Michael Jackson? Druhý je Michael Jordan a třetí, hoďme nějakého herce, tak třeba Belmondo? Toto se učí ve školách, že? Nebo jsme se to tak aspoň učili my. Buď jsou legendy sportovci, těch je asi nejvíc, nebo showmani, těch je trochu míň, a zdaleka nejmíň je různých psychologů, vynálezců, můžu a žen slov, muziků a všelijakých dobrodruhů či filantropů nebo státníků. Jinými slovy každý, kdo byl trochu padlej na hlavu, v dobrém, a zanechal za sebou stopu v historii, jinou než poblitý hajzl na diskotéce, má naději, kór dneska, když si každý už moula může kohokoliv proklepnout na síti, stát se le-wait for...-gen-it-dou! Ptal jsem se, kolik jich znáte. Víte, proč jsem se ptal? Protože se zeptám dál. A jak většina z nich skončila? Pěkně blbě, co? Vlastně všechny legendy, co jich svět oslavuje, skončily hůř než průměrná středoškolská učitelka nebo uklízečka v ČEZu a většina z nich dokonce skončila hůř než kdokoliv, koho jste v životě potkaly, nebo aspoň vedla o dost mizernější život. Víte, proč tomu tak je? Uvažovaly jste nad tím, namáhaly jste své půvabné hlavičky? Nejspíš ne, tak já vám to řeknu, ať to příště víte. Protože dělají něco, na co člověk není stavěný. Tím se vyčerpávají a jejich neuronová síť toto přetížení, představte si to jako přepětí v obvodu, nevydrží a jednoduše podlehne tlaku. V mozku se naruší synapse a takovýto člověk pak, takzvaná legenda, má o kolečko, prst nebo třeba čůráka víc, než obyčejně lidi mívají a tuto svou výhodu či nevýhodu užívá k svým potřebám, obvykle aby se předváděl. Samozřejmě dokáže tímto kejklířstím, touto z odstupu viděno černou magií očarovat masu, protože masa je naprosto domestikovatelná. Tato ovládnutá sebranka mu pak žere z ruky (nebo odkudkoliv) cokoliv tento vypustí do světa. Zaběhne bez obtíží stovku pod 9.50 jako ten vysoký Afričan a dalších padesát let ji nikdo takto rychle nezaběhne, i když mu bude do zad foukat severák. Zfetuje se pod pódium a stvoří nějaký dvouakordový riff, který přežije youtube music. Inu, Hendrix, anyone? Ale jak jsem řekl, je to něco za něco. Chvilku vypadá jako zázračné děcko, později po pubertě umře na chlast nebo herák. Vybouřen? Nikoliv. Takto se legendy končívají. Nemají žádnou trvanlivost, ne tak, jak ji chápeme my, obyčejní lidé, kteří nikdy nenapíší osmdesát symfonií nebo se v řece nenechají nabodnout rejnokem.