Blondýna přicupitala, jako kdyby čekala, že jí někdo vrazí

Ten pejsek byl oříšek a stál na čtyřech nedaleko stromu, který si před chvíli označkoval. Vypadal trochu sklesle, jakoby pod tím stromem čekal už nějakou dobu a přestávalo ho to bavit. Trošku jsem na něj zavrčel, jak vrčím na všechny hafany, a šel jsem dál ke dveřím. Zazvonil. Čekal jsem minut, dvě, než se něco začalo hýbat. Pak se otevřely dvířka.
Mrskla po mě očima, pak ospale přivřela víčka a zeptala se, co si přeju.
"Přeji si mluvit s paní Rozehnalovou."
Ta odkvetlá hitparáda protočila oči.
"Se kterou?"
"Prosím?"
"Se kterou paní?"
"S Justinou Rozehnalovou. Nevěděl jsem, že jich je víc."
"Právě že je. Počkejte, dovedu vás k její sekretářce."
Asi bych udělal líp, kdybych zazvonil u zadních dveří, kde by mi otevřel nějaký majordomus..
Tahle babizna mi dokonale zkazila den.
Vešel jsem, zavřel dveře a vydal se za tím dělem. Šli jsme dále jakýmsi honosným sídlem. Po levé straně úplně vzadu u stěny se zastavila a pokynula mi, abych vešel dovnitř. Sotva jsem vstoupil, bylo mi jasné, která bije. Uzkoprsý a krutý pokoj. Vypadal, že v něm jakživ nikdo dlouho neseděl a ani sedět nehodlal.
Fůra krámů, se který by měl člověk týden co dělat, než by je byl oprášil. Fůra peněz a zbůhdarma vyhozených. Byla by úplná hračka tady někoho podříznout. Hned jsem pomyslel na tu babu přede mnou. Před třiceti lety to musel být náramný pokoj. Nyní však nikoliv. Za tímto pokojem byl ještě jeden, tam jsme asi směřovali.
Byl to malý pokoj s vyhlídkou na zahradu za domem. Bylo tam všechno, co člověk v takových kancelářích vídá. Hubená blondýna v kostěných brýlích seděla za stolem, před ní počítač.
Dívala se na mě se ztrnulým a ostýchavým výrazem. Jasným a příjemným hlasem mě vyzvala, abych se posadil.
Jmenuji se Kuboňová a jsem sekretářka paní Rozehnalové. Máte nějaké doporučení?"
"Prosím?"
"No doporučení, potřebujete ho, abych s vámi mohla sjednat schůzku. Pokud vás osobně nezná, bez doporučení vás nepřijme."
"No dobrá. Je to trošku delikátní záležitost, ale jsem tu ve věci její dcery. Ve zkratce: přivedl jsem ji do jiného stavu a nyní chci její maminku vydírat," pronesl jsem klidně. Upřela na mě vyděšený pohled, jejž jsem snadno ze sebe setřásl. Minutu kamsi telefonovala, aniž řekla víc než pět slov.
Potom přišla ta její slavná maminka, nejslavnější advokátka ve městě. Oválná starší postavička, dost malá, kostnatá ramena. Bradu měla příliš malou, přílš ostrou a zřejmě ne dost energetickou. Oči byly kobaltové. Úzká víčka dodávala očím poněkud orientálního tvaru. Vlastně to celkem vypadalo, že měla kůži na obličeji tak nataženou, že ji stažení působilo vrásky v koutcích očí. Její tvář vypadala na první pohled protřele, ale hluboko pod tím výrazem se skrývala prostoduchost holčičky, takové, která ještě věří na Mikuláše.
"Eh, promiňte, vy jste?"
Promluvila, ale její hlas byl hrozný. Venku bzučely včely a i když je moc nemusím, bzučení mi bylo milejší. Ucítil jsem těžký pach potu. Sveřepě natrvalené vlasy, hnus. Její tenké holé paže byly poseté skvrnami. Celkově byla opak mé nynější milenky. Jak co do kvality, tak do kvantity. Moje malá děvka byla z růže květ, krev a mlíko, před našima dost i za našima nějaký ten hrbol. Její máti bych teda nejel ani sjetý ayahuascou.
Měl jsem chuť jí říct, že jsem "kamarád" její dcery, který ji přivedl do jináče a nyní ji, matku, hodlá vydírat, protože dcera děcko s ožralou nechce a já ho chci náhodou hodně. Pokud půjde k potratu, ujistím se, aby každý věděl, že to já jsem otec. Chtěl bych vyloženě vidět výraz, který by se jí rozlil v tváři, kdybych to na ni takhle vybalil. Jestli by se nějak chabě ohradila, nebo by šla k telefonu a volala na polici. Nemám tušení, jisté však je, že by to byla nějaká náramná chytrůstka. Od tak vážené osoby nelze ani nic menšího čekat než za všech okolností něco rozumného...