Nonstop restaurace, podivný podnik vyčnívající z horizontu událostí černé díry. Stěny pokrývají slabě zářící neonové nápisy, které vrhají tajuplné stíny, a ve vzduchu visí nadpozemský chlad. Čas zde není jen nejednoznačný; je zde zkroucen do přízračného tance. Vzduchem se line vůně kávy "Po expirační době" – bohatá směs, která jako by v sobě nesla šepot zapomenutých dob. Vejce, která prošla kuchyní kvantovým skokem, syčí a obrací se pod dohledem neviditelného kuchaře, jejich žloutky jsou tekutým zlatem na pozadí křupavého bílku. Každé jídlo vypráví příběh, ale zde je čas sám tím nejvyšším vypravěčem a hmota tu prostupuje hmotu. Servírka, jejíž zástěra je poskvrněna zbytky mezihvězdného prachu, se pohybuje s tichou ladností. Není už nejmladší, leč tváří se tak. Viděla konec nesčetných vesmírů a začíná vidět i konec tohoto. Její oči, odrážející vzdálené hvězdy, vyzařují nadpozemský klid. Když obsluhuje hosty, každý doušek kávy a sousto vejce je prodchnuto tíhou nevyřčených příběhů. V restauraci vládne temná, drsná atmosféra, kde i náhodný zvuk zní, jako by byl uslyšen zcela naposledy. Cinkání příborů o talíře splývá do ambientní symfonie, kde každá nota je fragmentem historie. Protože je. A taky protože venku se horizont událostí černé díry vlní třpytivými zkresleními, jako by se pod náporem ohýbala samotná realita. Zákazník, jehož tvář zakrývají stíny, si objedná jídlo. Servírka mu podá talíř s vejci a kouřící hrnek kávy. V restauraci to bzučí očekáváním a každý okamžik visí v tenkém závoji mezi existencí a neexistencí. Tady je čas řekou, která teče dopředu i dozadu, a každé sousto, každý doušek je cestou do neznáma.
Žádné komentáře:
Okomentovat