Kotě

V jejím vztahu k mému pronikavému, jemnému duchu bylo více porozumění. Vzniklo mezi námi jakési spojení, neslyšel jsem sice přímo její hlas, ale kdykoliv se má myšlenka k ní upřela, hned mi bylo jasné její vysvětlení.
Je to tedy pravda. Jsme nesmrtelný pár? Jsme paprsky ústředního ohně?

Možná to tak bylo... tedy dokud mě nezapřela, dokud mě nezavrhla. Ano, je tomu tak. Tato žena, kterou jsem nade vše miloval, se odstěhovala a zanevřela zcela na mou osobnost, mou divokou individualitu! Možná že to nebyla žádná Laura nebo Beatrice a že jsem si z ní, úplně všední ženy našeho století, nějakou tu Beatrici vytvořil pouze silou své touhy! Avšak ne, toť nemožno, takové chyby bych se nikdy nedopustil.

Zašel jsem snad příliš daleko v těch výškách, které budí závrat? Začínal jsem chápat, že takové otázky jsou příliš temné i pro tak vysoké duchy, mezi jaké se počítám i já, stuprum!

Sváděla oko a líbila se duchu víc, než dokážu vylíčit. Někdy po nocích hledala mé oči. Trpce jsem se rozplakal, když se dotkla mého rozpáleného čela. Často mi vyprávěla o psaneckých rasách, které žily daleko od ostatní civilizace, milovaly je ptáci, čerstvý vzduch atd. Tito lidé prostých mravů, spravedliví a přičinliví v původní práci, uchovávali tradici prvních a nejdůležitějších ctností. Představoval jsem si, že se sama narodila do takové rasy. Před tisící lety, přisuzoval jsem jí duševní božství, ale i schopnost lakovat si nehty nebo namalovat rty. Povzbuzovala tedy mou fantazii na sto deset procent, nejen svou božskou vizáží, ale i iluzí zvláštního lesku duchaplnosti.

Někdy se mi však naopak zdálo, že se mi snaží bránit v návštěvě hospody. Každopádně zvítězila, ano.